Příběh, který vám chci vyprávět, se mi stal ještě když jsem
bydlela v paneláku v Praze.
Byla jsem několik dnů nemocná se zažívacími potížemi. Konečně se mi udělalo
dobře a já si vážila toho, že mám volno. A měla jsem těch pár dní, než se
zotavím, jenom a jenom pro sebe. Manžel a děti odešli ráno do práce a já
vychutnávala nadcházející den, kdy už jsem se cítila lépe a těšila se na
rozečtenou knihu. Nic nemusím, jen to co chci!
Ještě si odběhnu na WC, je teprve 7 hodin, jéjda a celý den přede mnou.
Radostně jsem vyskočila z postele a vyrazila na onu zmíněnou místnůstku. To
jsem ještě zdaleka netušila, co se mi tam může přihodit.
O víkendu manžel vymaloval, upravil a dal nové dveře u koupelny a WC. Se
zalíbením jsem koukla na moderní běloskvoucí kliku, vstoupila a zavřela za
sebou. Dveře moc nedoléhaly, vzala jsem tedy za kliku zevnitř - pořádně! A byl
malér, to jsem neměla dělat, jsem dost rázná.
Milá klika mi zůstala pěkně v ruce a já zírala s vytřeštěnýma očima na zavřené
dveře bez kliky... No nic, pomyslela jsem si, zasunu ji zpět, pootočím a bude
to, pak dotáhnu pro jistotu šroubek pořádně. Ale to jsem se spletla! Klika z
druhé strany spadla na zem na chodbě...
Jenže ta moje jaksi byla jen ta nasazovací. Pátrala jsem po oné místnosti, čím
bych jenom otevřela. Nikde nic, co by se hodilo. Štětka mi nepomůže, toaletní
papír taky ne a nic jiného krom čisticích prostředků tam nebylo. Křičet jsem
mohla jak je libo, třeba z plna hrdla, v malém paneláku o pár bytech je doma
jenom paní až v posledním patře. A hluchá k tomu.
Zoufale jsem usedla na prkýnko a dumala. Před chvilkou všichni odešli do práce,
syn bude spát u přítelkyně, dcera přijde nejdříve v 17 hodin, manžel - to vůbec
netuším nikdy, při jeho zaměstnání, třeba taky o půlnoci, třeba normálně v 18
hodin.
Ani tu knihu tady nemám. Pokusy o nějaké násilné otevření dveří selhaly, leda
rozkopat vzteky. A mobil v ložnici, zpravidla ho na WC neberu :-). Ach jo, to
je situace, co teď?
No, vypadalo to na to, že si ještě vysloužím klaustrofofii. Situace byla
zoufalá. Ale měla jsem neskutečné štěstí.
Dcera měla toho dne jít k zubnímu lékaři a zapomněla na to. Vzpomněla si až
cestou do práce a zjistila, že lékařka ordinuje jen dopoledne. Tak se otočila a
upalovala domů, vyčistit si zuby a hajdy k lékaři.
O hodinu později mne celou zoufalou vysvobodila ze samotky. Smíchy se div
nepotrhala, ale já jsem byla na mrtvici, chvíli mi trvalo, než jsem se tomu
začala nezřízeně smát taky. Dodnes si ze mne celá rodina dělá legraci, ať
nezlobím, nebo mne zavřou na záchod a vezmou mi kliku.
Za újmu na duševním zdraví mne za nedbale odvedenou práci musel manžel
odškodnit, jinak to v životě nejde!
Roxana – čtenářka
ChytráŽena.cz