Úraz v nemocnici

Moje matka byla hospitalizována v nemocnici na interním oddělení se srdečním onemocněním. Stav byl docela vážný, ale po několika odborných vyšetřeních se diagnóza zlepšila. Matku jsem navštěvovala, jak jen to bylo v mých možnostech, nejméně třikrát týdně.

Po krátké době hospitalizace mi bylo jasné, že není o mou matku ze strany zdravotnického personálu dobře pečováno. Většina zdravotních sester byla nepříjemná, dokonce jedna zneužila svého postavení a také podávání informací o matčině zdravotním stavu nebylo nikterak vstřícné. Matce se nemoc srdce zlepšila a začala pomalu chodit. Doufala jsem, že máme již vyhráno. Omyl byl však pravdou. Za nedlouhou dobu se stala matka naprosto imobilní a dostavily se pro nás nepochopitelné komplikace. Její stav se velice zhoršoval. Jednoho dne však přišla na povrch šokující pravda, která nám byla nemocnicí zatajována.

Zjistili jsme, že má matka na levé noze popáleninu velkého rozsahu a velké strupy na levé ruce od spálení. Abych mohla tuto událost projednat s primářem oddělení,  obětovala jsem den dovolené, neboť byl velice arogantní, nepříjemný a nepřístupný a musela jsem se mu podřídit. Na smluvené schůzce, před jejímž začátkem si cosi domlouval se zdravotní sestrou, což mi bylo nápadné, se mi dostalo takového vysvětlení ohledně úrazu, kterému se opravdu nedalo věřit, bylo to smyšlené. Oznámila jsem tedy, že si budu stěžovat. Jeho odpověď zněla: "Na to máte plné právo a já vám už nebudu podávat žádné informace o vaší matce, obracejte se na ošetřujícího lékaře." Trochu divné jednání na primáře nemocnice.

Rozhodli jsme se celou záležitost nahlásit na policii k prošetření.  Matka nás však se slzami v očích prosila, ať to neděláme, že se jí bude personál ještě více mstít. Kruté zacházení s matkou pokračovalo, stěžovali jsme si na chování sester, ale primář se nesnažil sjednat nápravu. Naopak, matka byla ležící a jídlo jí bylo podáváno metr od postele, takže se nemohla ani najíst. Občas se jí snažily pomoci spolupacientky, nebo když jsem ji navštívila já. Další skutečnosti nechci ani uvádět, byly by neuvěřitelné. Maminka mi po šesti týdnech hospitalizace v nemocnici umřela. Přesná diagnóza mi nebyla dodnes sdělena. Po její smrti jsem se pokusila hledat pravdu, co se vlastně stalo a z jakého důvodu došlo k úmrtí.

Samozřejmě, že můj psychický stav byl natolik špatný, že bylo nutné vyhledat psychoterapeuta, neboť došlo u mě k několika kolapsům. Byla podána stížnost u České lékařské komory, kdy bylo shledáno pochybení lékaře a věc postoupena k dalšímu řízení Čestné radě, kde bylo rovněž uvedeno pochybení personálu. Následně Česká komora vše zamítla. Z tohoto důvodu jsem podala trestní oznámení na primáře interního oddělení. Rovněž jsem podala stížnost ke zřizovateli nemocnice, kde primář přiznal svou chybu, s tím, že je ochoten nést následky. Bohužel, později vše popřel. Bylo též neuvěřitelné, s jakou liknavostí Policie ČR můj případ vyšetřovala. Musela být z mé strany podána stížnost pro podjatost. Věc převzalo státní zastupitelství a výsledek šetření byl následující: "K popálení mé matky došlo z nedbalosti ze strany zdravotnického personálu, je zde dáno podezření z trestného činu ublížení na zdraví podle paragrafu 223 trestního zákona. U lůžka matky nebyla zajištěna kolečka proti pohybu a tím došlo k popáleninám od radiátoru. Byla mi přidělena advokátka ex offo a celou záležitost jsem chtěla předat soudu. Překvapující byla pro mě zpráva advokátky, která prohlásila, že by to "nemuselo vyjít" a žaloba nebyla podána. Dál už jsem neměla sílu něco dalšího podnikat.

Dnes už mi maminku nikdo nevzkřísí, jen hrob, o který se s rodinou starám, ukrývá její utrpení. Při psaní tohoto článku i po čase se mi vracejí všechny otřesné okamžiky, ve kterých jsem svou matku viděla bezbrannou a bezmocnou. Takovou smrt si nezasloužila.