V čekárně

Sedím tuhle v čekárně u naší paní doktorky a trpělivě čekám, až na mě přijde řada. Naše paní doktorka je velmi oblíbená a pečlivá, žádné od dveří bleskové určování diagnózy, kdepak, s každým pacientem všechno důkladně probere, každého proklepne, ať už má nemoc těžkou či lehčí anebo vůbec žádnou. A když říkám důkladně, tak myslím důkladně, to mi věřte.

 Všimla jsem si kolikrát, že pacient, který se mnohdy sotva došourá ke dveřím, ramena i hlava je svěšená, nahrbená záda a v očích smutek, vyjde ze dveří naší paní doktorky když už ne o mnoho svižnější chůzí, tak určitě lze v jeho tváři pozorovat změnu, protože se usmívá a jakoby omládl. Ostatně  zvonivý smích paní doktorky lze slyšet za dveřmi ordinace co chvilku, až si člověk říká, jestli sedí opravdu v čekárně u doktora? Copak je na nemocech něco k smíchu? No, a potom jdete na řadu Vy a než se nadějete, smějete se taky.

Naše paní doktorka myslím měla být léčitelkou duší, a ne praktickou lékařkou, i když to by vlastně taky nebyla škoda, protože lepší neznám a jsem moc ráda, že jsem si ji před lety vybrala. A ono to spolu přece souvisí, co je vlastně horší, onemocní-li duše, nebo tělo? Ale musím vás zklamat, paní doktorka má přeplníno a nové pacienty nebere. A hned se dozvíte proč. Protože se o ní trefně říká, že to je vynikající lékařka, jenom kdyby ty fronty před ordinací byly kratší, protože za paní doktorkou nechodí někteří pacienti s tím, že jim něco schází, ale spíš jako ke zpovědi. Prostě se potřebují jenom vykecat. A ono to funguje. Ona prostě nějak zázračně zvládá obojí, léčí rány duše i těla a proto k ní lidi tak rádi chodí. Má pořád plnou čekárnu, poplatky nepoplatky. Já k ní taky chodím ráda, i když mě zrovna nic nebolí. Šla jsem na povinnou prohlídku, kterou mi nařídil zaměstnavatel, tudíž jsem tehdy byla (aspoň doufám) naprosto zdravá. Opatrně a nenápadně jsem pokukovala po ostatních marodech v čekárně, abych si spolu s potvrzením nakonec neodnesla ještě  nějaký zákeřný bacil chřipky či angíny, nebo možná ještě něco horšího.
Naproti mně sedí jeden pán a po chvíli zaznamenám, že se dívá upřeně přímo na mě. A dívá se dlouho, takže se začínám cítit dost nejistě.
"No nazdáááár, jseš to ty, že jo?" zeptá se mě najednou hlasitě na celou čekárnu a ve mně hrkne. No jasně, že to jsem já, kdo jinej by to byl...pomyslím si. A tyká mi! Takže mě zná!
 Ježíšmarjá, kdo to může být? Ještě chybí, aby vzápětí dodal: Já tě hnedka poznal, podle obličeje... V hlavě mi to šrotuje, ale nic, vůbec nic... Nikoho známého mi nepřipomíná, a je mi hrozně trapné se přiznat, že vůbec nevím, o koho se jedná. Někdo z bývalých kolegů v práci? Z dovolené? Manžel nějaké bývalé kamarádky nebo známé? Spolužák ze střední? Nebo snad... ne, to ne! To bych si přece pamatovala!
"Jé, ahoj," vypadne ze mě nakonec skoro proti mé vůli,  "co ty tady, marod, jo?"
"No jo, už je to tak," pokývá vážně hlavou a přistrčí si židli blíž ke mně.
A pak začne vypravovat a vypravovat, jak ho mamina krmí, jak vaří od rána do večera, jak on neodolá a přecpe se k prasknutí, pak je mu kolikrát špatně a co víc, chytl ho včera žlučník či co - a já po asi 5 minutách jeho řečnění a popisu žlučníkových potíží cítím, že  mi začíná být taky nějak mdlo.
"Hele, nejni ti špatně, seš ňáká bílá!!" nakloní se ke mně po chvíli blíž s pátravým pohledem a já cítím, jak se mi orosí čelo a nejen čelo... A to jsem sem prosím přišla jako úplně zdravej člověk!
Zradila mě paměť a přestože mi ten chlapík začíná být povědomý, ne a ne si v vzpomenout, odkud ho znám. A hlavně - odkud zná on mě? Vždycky, když si už už  myslím, že to mám, je v poslední vteřině myšlenka fuč, a zase pusto a prázdno. Až když ho ujistím, že už je to dobrý, že mám jen po ránu "blbej tlak", a potřebuju ho občas zvednout, zasměje se a mně se najednou při tom jeho smíchu rozsvítí. Franta! No jo, je to on! Ten jeho řehot je prostě nenapodobitelný a taky tak nakažlivý, asi tak jako smích naší paní doktorky. Chodili jsme spolu až do páté třídy, nosil mi těžkou tašku a kupoval eskymo, když jsme byli se školou v kině a já brečela, protože jsem neměla peníze..., zažili jsme spoustu legrace a tak jak tenkrát jsem se určitě nikdy později nenasmála... A pak se naše cesty rozdělily...
Moje vzpomínky přeruší sestřička, když volá: Další, prosím...
Franta už jde na řadu a tak mu jen rychle popřeju hodně zdraví a přemýšlím, jestli o svém paměťovém výpadku mám informovat později paní doktorku. Není to snad proboha příznak nějaké vážné choroby?! Ale raději ne, nechám si to pro sebe, to se přece určitě občas stává kdekomu, nebo ne?

Nedávno jsem někde četla, že postavu, tvář, vlasy, oči, prostě podobu toho kterého člověka nám může paměť po dlouhých letech vymazat ať chceme nebo ne, ale nezapomeneme na to, jak nám kdy s kterým člověkem kdy bylo. No však víte, co myslím, s někým si o někom povídáte, nemůžete si honem vzpomenout na jméno, i když myslíte stejného člověka, a pak z vás najednou vypadne: vždyť víš, to je ten /ta/, jak s ním / s ní/ byla vždycky taková sranda! Anebo taky naopak ... A v tu ránu víte hned, o kom je řeč...
A tak mi nezbývá než vám popřát, aby vás podobný trapas nebo výpadek nepotkal, a hlavně se usmívejte a smějte, kdykoli to jen půjde. A vlastně i když vám to původně nepůjde. Smích přece léčí a to je určitě i hlavní krédo naší paní doktorky, tím jsem si jistá. Protože s ní je prostě na světě líp, i když vám do smíchu zrovna není.