Při vzpomínce na tento den mám slzu v oku. Bylo 1.9. 2006 pátek, normální den jako jiný. Ale pro mě nejhorší v mém životě. V sobotu jsem si koupila časopis Blesk a těšila se, že si ho přelouskám u kávičky a cigarety. Otevřela jsem první stránku a tam jsem uviděla zprávu, že v Praze málem uhořel mladý muž.
Hleděla jsem jako blázen, protože ten muž byl můj syn!!! Okamžitě jsem volala manželovi, který byl zrovna mimo domov. Snažil se mě ale uklidnit, že tento muž je mému synovi pouze podobný. Abych to trochu vysvětlila - syn bydlel sám v podnájmu, protože se chtěl osamostatnit. Nevnímala jsem slova a útěchu manžela a neustále jsem foto prohlížela.
Volala jsem i do nemocnice, ale tam mi řekli, že takové jméno tam nebylo přijato. Já ale pořád viděla svého syna, jeho trenky a pohyb ruky. Měl zakostičkovaný obličej a proto nebylo možné rozpoznat podobu. Už jsem nevěděla co a jak.... Vzala jsem si lupu a tou jsem jezdila po fotografii a hledala něco z mého syna. Našla jsem na nohách lupénku, kterou měl.
Okamžitě jsem volala zpět do nemocnice a tam mi potvrdili, že je to můj syn. Spletli jméno. To, co jsem v tu chvíli prožívala, se nedá popsat. Hned druhý den jsme jeli za ním a dozvěděli se, že má popáleniny 3. stupně na 42 % těla. Byl v umělém spánku a já si připadala, že nežije. Jezdila jsem za ním den co den a sledovala, jak léčba pokračuje. Asi po 14 dnech, kdy už byl z nejhoršího venku, nám řekl, že bral drogy. To byl pro nás ještě větší šok, protože měl zdravotní školu a nikdy by nás nenapadlo, že do toho spadne. A spadl.
Časem jsem se dozvěděla, že byl na dně..... Chtěl být sám, ale vlastně se utápěl v samotě, začal pracovat na nočních směnách a byl vyčerpaný apod. Věděl jen to, že za mnou nepůjde, protože chtěl dokázat, že si poradí sám. Neodkopli jsme ho, ale podali pomocnou ruku a vyplatilo se nám to. V nemocnici byl asi 2 měsíce a pak šel rovnou k nám domů. Donesl si půl těla transplantovaného novou kůží a ochrnutou nohu od kolene dolů. Žádal si o důchod, ale ten mu zamítli, protože prý je to málo procent poškození. A tak po půl roce nastoupil opět do práce, kterou vykonával před úrazem a dělá tam dodnes. A dnes má již malého chlapečka, hodnou ženu a vyženil malou pětiletou cácorku. Jsme na něho hrdí a nedáme na něj dopustit. A tím bych také chtěla říci všem: do toho zlého může padnout kdekdo, ale je třeba podat pomocnou ruku. Všechno zlé je na něco dobré!!!
ChytráŽena.cz