Výhra dávné sázky

Na střední školu jsem jezdívala vlakem s pěti kamarádkami. Byly jsme ze stejného města, rozuměly jsme si a navštěvovaly jsme stejnou střední školu i třídu. Jednou se k nám opět blížila postavička v uniformě průvodčího. A my poprvé viděly „to“. Totiž, blížila se k nám osoba a ani jedna z nás nedokázala určit, zda průvodčí je paní průvodčí nebo pan průvodčí.
 
Středně dlouhé vlasy neprozrazovaly nic, hrudník nebyl vyvinutý, ale kolik takových žen existuje? Šťouchly jsme do sebe a tipovaly, s kým máme tu čest. „Až promluví, tak to zjistíme,“ šeptla jedna z nás. „To“ přišlo k nám, oslovilo nás známou frází „kontrola jízdenek“ a my věděly, co předtím. Hlas to nemělo ani mužský ani ženský, takový ten napolovic. Celé čtyři roky jsme onoho průvodčího/průvodčí vídávaly ve vlaku a hádaly, zda to je muž či žena. Dokonce jsme se i sázely! Tehdy jsme jako mladé holky podlehly smaženkám prodávaným v místním bufetu Tempo. „Ty, které se trefí, dostanou od těch, co to neuhodnou, po dvou smaženkách!“ řekla jednou Jarka, které sladké smaženky plněné tvarohem a obalované v cukru nejvíc chutnaly. A my ostatní souhlasily. Měly jsme čtyři roky na vypátrání pohlaví té osoby. Já jediná si tehdy myslela, že máme tu čest s paní průvodčí, zatímco Jarka, Olga, Monika, Lenka i Dáša tvrdily, že to bude asi chlap. „To bude smaženek,“ libovala jsem si a těšila se na deset dozlatova usmažených slaďoučkých a křupavých smaženek. Uvědomovala jsem si, že pokud to je pan průvodčí, budu muset koupit holkám každé po dvou, to znamená taky deset smaženek. Tehdy to bylo dost peněz ze studentského kapesného. Ale odhodlaně jsem šla do sázky, přesvědčená, že průvodčí musí být žena. To jsem byla ještě štíhloučká jak proutek, mohla jsem si dovolit zhřešit. Roky studia ubíhaly a my stále nemohly přijít na to, kdo ona figurka je. Už už jsme se chtěly zeptat přímo jí/jeho, ale přemohl nás stud. A tak jsme pátraly a pátraly. Vousaté to nebylo, ale mohl to být muž hladce oholený. Hrudník to nemělo, ale mohla to být plochá ženská. A na jiná místa jsme neviděly. A pak „to“ přestalo jezdit naším vlakem. Vystřídala ho krásná prsatá paní průvodčí. Tak smaženky nikdo nevyhrál.
 
Nedávno jsem byla v sauně. Chodím do společné sauny, protože u nás jiná není a chodívám tam občas i se synem. Když jsem tam vešla, všimla jsem si povědomé tváře. Leželo tam naše „to“ ze studentských let. Hurá, teď budu vědět, kdo měl pravdu! Zaradovala jsem se, ale smích mě hned přešel. "To" mělo pas obalený prostěradlem, takže na místa, podle kterých bych jistě poznala jeho pohlaví, nebylo vidět. Odhalený hrudník mi nic neprozradil. Skutečně to mohl být jak hrudník ženský, tak mužský. Začínala jsem si vážit svých ženských křivek, které mě od narození štvaly. Mé široké boky, silnější stehna a bujné poprsí jsem brala jako dar z nebes. „Pokud toto je baba, tak to chci být taková, jaká jsem,“ říkala jsem si a pozorovala figurku v sauně. Když pak opustila saunu a šla k bazénku se studenou vodou, váhala jsem, zda nejít za ní. Poznala bych konečně, o koho se jedná. Připadala bych si ale jako šmírák, a tak jsem zůstala v sauně. Končila jsem dřív než ona „bezpohlavní“ osoba. Vrátila jsem klíček od šatničky a napadlo mě, jak rozřeším letitý problém. Od pokladen šlo totiž krásně vidět k šatnám. Když chvilku počkám u bufetu, který byl hned naproti pokladnám, uvidím, ze kterých šaten osoba vychází. A tak jsem si poručila kafe a čekala. Už jsem málem propásla ten okamžik, kdy žena/muž opouštěl/a šatnu. Ale stihla jsem se otočit právě včas, abych viděla, že vychází z dámských šaten.

Tak já vyhrála! Já tu naši dávnou sázku opravdu vyhrála! První výhra v životě, a přišla pozdě. Tempo nám už dávno zrušili, smaženky vystřídala vietnamská tržnice, holky se vdaly a odstěhovaly do různých koutů naší země a já místo na sladkém bych měla ujíždět na dietách. Ale ten pocit stál za to…  Musím říct alespoň Jarce, s tou se dosud vídám a bydlí v našem městě, že to byla paní průvodčí.