Vzpomínka na dovolenou v Rusku

V životě jsem toho do zahraničí mnoho nenacestovala. Za éry komunismu jsem nepatřila mezi spolehlivé, a tak jsem navštívila pouze několikrát Maďarsko, jednou Polsko a jednou v tehdejší NDR.

Dnes se může jezdit všude, ale to si já rozhodně z finančních důvodů dovolit nemohu. Svoboda je zlatá, ale ne pro všechny.

V první polovině osmdesátých let družstvo, kde jsem tehdy pracovala, dostalo dva lístky na týdenní letecký zájezd Moskva - Leningrad (dnes Sankt-Petěrburg).

Zavolal si mne vedoucí: „Tak bychom Vám rádi dali ten zájezd. Je to levné, pouze osm stovek, jenže nejste ani ve Svazu přátel, tak si to promyslete.“

V kanceláři jsem si z toho dělala legraci, že přece nebudu vstupovat do složky, která dělá jednou za rok schůzi, každý dostane chlebíček a poslechnou si vystoupení několika školáků. Jenže moje šéfová byla jiného názoru: „Nebuď hloupá, za těch osm stovek poletíš letadlem a něco uvidíš.“

Tak jsem slavnostně podepsala přihlášku a mohla jsem se chystat na velkou cestu.

Jela jsem s dívkou, která jela bez problémů, byla dělnice. Moc jsem ji neznala, jen jsem věděla, že chodí o berlích. Domluvily jsme se, kterým autobusem pojedeme do Prahy, a pak jsem byla hlavně nosič jejího kufru. Protože jsme byly obě trdla, tak jsme si na nádraží vzaly taxi, které jsme vůbec nepotřebovaly, akorát jsme zbytečně vyhodily peníze. Cestovní kancelář byla jen pět minut chůze, což nám nikdo neřekl - již tehdy byli taxikáři sebranka podvodná.

Let byl nádherný, zážitek na celý život. Prvně jsem okusila kaviár (nechutnal mi) a dokonce jsme dostali i šampáňo.

Ubytování bylo hezké, bylo to krátce po olympiádě, takže všechno bylo na naše poměry přepychové, na pokoji byla dokonce televize. Ještě jsme neměly ani vybaleno a již ťukaly recepční a pokojská, v rukou peněženky a pomalu by od nás koupily všechno, hlavně punčocháče, až později jsem pochopila, jaká byla v tom tolik opěvovaném Sovětském svazu bída.

Velkým zážitkem byla návštěva Státního cirkusu. Zhlédly jsme špičkové výkony, ale šokovalo nás, že artistky mají silonky se švy. Proto tak velký zájem o toto zboží. Senzační bylo vystoupení kouzelníka, pamatuji si, že se to jmenovalo: “Čelavěk Nevidimka“, vše bylo v černé a bílé barvě, v kruhové maneži, dodnes nechápu, jak do ten iluzionista dělal, že se zvedaly bílé předměty a jeho černá postava mizela. Nikdy jsem nic tak zajímavého neviděla.

S kolegyní jsme si moc nerozuměly, ale snášely jsme se. To, že chodila o berlích, mělo jednu výhodu: při mnohahodinové frontě na Lenina se nám dostalo privilegia a mohly jsme jít bez čekání. Koukala jsem na tu ikonu komunismu a šeptala, že je to obyčejná vosková figurína. Co nám pomohlo, že jsme nemusely stát frontu, když jsme pak hodiny mrzly při čekání na ostatní účastníky zájezdu, abychom se našli. Tenkrát mobily nebyly.

V Moskvě jsme nakoupily obvyklé zbytečnosti, Helena si koupila digitální budík, já panenku pro dceru a dva velké pytle bonbonů, aby mohla vzít do školky. Rublů bylo stále dost, tak ještě rádio, matriošku, samovárek a zbylo i na foťák s bleskem, jen tu stříkací pistoli jsem nikde nenašla.

Zážitkem byl taky noční přesun do Leningradu, z hotelu jsme jeli metrem, to bylo tedy dílo. Nejdříve jsem hodila na schody kufry, pak pomáhala Heleně, pak pádila po schodech chytat kufry i Helču... No, mockrát bych to absolvovat nechtěla. V noci jsme z krajiny neviděli nic.

Při ubytování v Leningradě došlo ke zmatkům, dali nám klíček 815, přemýšlela jsem u výtahu: “Tak to tedy nevím, ale tento barák určitě nemá osm pater.“ Za námi stál mladý muž, pochopil, že nejsme zdejší, vzal mi klíček z ruky a zmačkl 2. patro. Galantně nám odnesl kufry a rozloučil se.

Večer jsme se právě chystaly, že se projdeme po městě, když někdo zaklepal. Byl to náš starý známý z výtahu, představil se jako Voloďa Martinov, voják z povolání, přinesl čaj, spirálku na ohřev vody a krabici čokoládových cukrátek.

Docela jsme se během tří společně prožitých večerů skamarádili, povídali jsme si o životě u nich a u nás. Poslední večer se rozloučil, že nám ráno přinese adresu a pomůže s kufry. Chvíli po jeho odchodu zazvonil telefon, zvedla ho Hela a hloupě se hihňala, pak mi strčila sluchátko, že chce mluvit s tou druhou.

Trochu nechápavě jsem se ohlásila, z druhé strany se ozval nepříjemný mužský hlas, mluvil česky: „Dobrý večer, je u vás Martinov?“ „Není!“ Nakonec jsem přece mluvila pravdu, skutečně tam nebyl. Nevěřil mi, ale nakonec popřál dobrou noc.

Ráno již Voloďa nepřišel. Až po návratu mi v práci šéfová řekla, že v Rusku mají vojáci přísný zákaz se stýkat s cizinci.

Domů jsme se vrátily v pořádku. Zážitek mi pokazila jen honička na vlak. Byla jsem chytáním Heleny a hlídaním dvou kufrů na schodech v metru tak unavená, že jsem s ní ani nemluvila.

Doma na ni čekala maminka s tetičkou, které mi velmi děkovaly, Hela to brala jaksi za mou povinnost.

Často si vzpomínám na Voloďu, co se s ním asi stalo a zda tam panují stále stejné poměry. Stěžovaly jsme si na život u nás, ale oni to měli mnohem složitější.

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete