Je to už nějaký ten pátek, co jsem se svými dvěma špunty cestovala ostravskou tramvajkou. Synek se šťastně díval z okna na ubíhající autíčka, a mladší holčička si spokojeně chrupkala v kočárku. Když jsme nastupovali do poloprázdné tramvajky, všimli jsme si jen jedné nepatrné drobnosti: pod jedním sedadlem ležela jedna zapomenutá tesco taška s nákupem.

Nic neobvyklého. Taky se mi to už jednou stalo a nemusím asi ani říkat, že i když jsem hned po zjištění své ztráty volala na linku dopravního podniku a domáhala se zkontrolování autobusu na konečné, nenašlo se nic.

Na další zastávce k nám přistoupil jeden starší pán – také s nákupem. Samozřejmě také uviděl tašku. Rozhlédl se, a když zjistil, že se na něho dívám, sedl si jinam, ale tašku neustále hypnotizoval pohledem – doslova. Vím, že mi asi řeknete, že jsem měla zajít za řidičem a tašku tam odnést, ovšem stáli jsme až u zadních dveří a mému kočárku nefungují brzdy, takže ho musím celou dobu držet, aby mi neodcestoval do neznáma. Oprava by totiž vyšla dráž, než samotný kočárek. A několik dalších lidí, kteří v autobusu byli, také nejevili tímto směrem žádnou snahu.

O dvě zastávky dál se vše zopakovalo. Jediný rozdíl byl v tom, že dotyčný důchodce (rovněž pán, ovšem bez nákupu) si hned k tašce bez rozhlížení sedl a jal se prozkoumávat její obsah. To ale neměl dělat. První důchodce totiž hned vystartoval, že on tu byl dřív, že tašku viděl první a že je jeho. Nově přistoupivší se samozřejmě nedal a tvrdil, že taška je jeho, protože si k ní sedl. V tu chvíli jsem se styděla... za oba dohromady a ještě trochu víc, protože mi bylo stydno se do toho plést.

Naštěstí se vydrželi hádat až do další zastávky, kde jeden všímavý spolucestující zašel za řidičem a všechno mu řekl. Řidič si samozřejmě pro tašku hned přišel. Pánové sice protestovali, ovšem řidič se jich ihned zeptal, jestli vědí, co je v té tašce. Když odpověděli, že ne, odnesl si ji.

Nevykládejte si to špatně, tenhle článek není psaný čistě proti důchodcům. Zrovna tak se to mohlo udát mezi dvěma mladými ženami. Já ale viděla tohle a tak nějak si říkám, že jim to stálo za to se kvůli těm pár bramborám a rohlíkům (to jsem v tašce zahlédla) takhle ztrapnit. Udělat to já, asi okamžitě vystupuju a jdu domů pešky. Ale oni v té tramvaji seděli dál a neustále si něco bručeli. Co se stalo s taškou nevím. Ale doufám, že se po všech těch peripetiích nakonec vrátila roztržitému majiteli.