Nebezpečí očkování

Většina lékařů zaníceně věří, že očkování je v historií lékařství jeden z největších úspěchů, který se zasloužil o vymýcení mnoha smrtelných infekčních onemocnění. Tato vášnivá víra dodává zdravotníkům odvahu stále více očkovat a bojovat nejen proti "velkým zabijákům", jako je dětská obrna, ale i proti většině neškodným souputníků dětství, např. proti spalničkám, příušnicím a planým neštovicím.

Spočítáme-li všechny vícečetné dávky v celém navrhovaném očkovacím schématu, mohou mít děti v době, kdy jdou do školy za sebou už asi 20-25 očkování, z toho většinu v prvních měsících života. Jádrem logiky skrývající se za očkováním je teorie stádní imunity - tedy jestliže bude proti určité nemoci očkován dostatek lidí, tak ta nemoc nakonec vymizí. Problémem tohoto typu uvažování je však jeho despotický přístup: Odstranění choroby je v očích medicíny daleko důležitější než zdraví dítěte, které může být očkovací látkou poškozeno, nebo důležitější než právo člověka se rozhodnout, co je pro jeho rodinu to nejlepší. Rozhodnete-li se své dítě neočkovat, budete považování nejen za nezodpovědné rodiče, ale i za nezodpovědného občana celého státu.   Očkování je necitlivý a velice nedokonalý nástroj. Hlavním problémem není ani tak to, že vakcíny nefungují, ale to, že fungují nahodile. Princip očkování vychází z předpokladu, že vstřiknete-li jedinci živé, oslabené nebo mrtvé víry, "ošidíte" tak organismus, a ten začne produkovat protilátky proti určité nemoci, jak to dělá v případě, kdy nemoc chytí přirozeným způsobem.

Medicína ale v podstatě neví, jestli účinek očkovací látky vůbec nějaký čas přetrvává. Vše, co mohou běžné vědecké studie dokázat (protože jsou prováděny pouze krátkou dobu), je to, že vakcíny způsobují tvorbu protilátek v krvi. Takže se stane jedině to, že očkovací látka účinně zvýší nad měřitelnou mez protilátky proti jednotlivému infekčnímu onemocnění, ale pouze na krátké časové období. Ale dokonce i když zvýší hladinu protilátek neomezeně, nemusí to mít nic společného s ochranou jedince před nemocí na delší nebo i jen krátký čas. 

Ve skutečnosti přítomnost protilátek v krvi nemusí být jedinou cestou, kterou organismus rozpoznává infekci a brání se chorobě. Velký počet lidí, kteří prodělali např. záškrt, nikdy proti této nemoci netvoří protilátky. Jedna zpráva uvádí, že protilátky proti spalničkám se našly v krvi pouze u jednoho ze sedmi očkovaných dětí, které pak tuto nemoc prodělaly - protilátky netvořily ani po infekci, ani po nemoci samé.  

Veřejná laboratoř v Londýně zjistila, že čtvrtina dárců krve ve věku mezi 20 až 29 léty měla nedostatečnou imunitu proti záškrtu i v případech, že většina z nich byla jako dítě očkovaná. Tento poměr se ve věkové skupině dárců od 50 do 59 let zdvojnásobil.  

Mýtus č.1 
Úspěch očkování je pouze domnělý. Jak se zlepšují zdravotnická opatření a hygiena, bytová výstavba, zdokonaluje se výživa a izolace nemocných, tak se radikálně snižují incidence a počet úmrtí na mnohé infekční choroby, ale protože bylo zastaveno očkování, stojí si medicína na tom, že očkovací látky jsou pro vymícení těchto chorob jediným významným činitelem. 

Uvedeme příklad: Po roce 1871 odmítlo město Leicester vakcinaci především proto, že vysoký počet nových případů pravých neštovic a velká úmrtnost na ně během roku 1870 přesvědčila obyvatelstvo, že očkování není nic platné. Při další epidemií v roce 1892 se Leicester spolehl čistě jen na vylepšená hygienická opatření a karanténu. Zaznamenal potom jen 19 případů a 1 úmrtí na 100.000 obyvatel ve srovnání s městem Warrington, kde bylo šestkrát tolik případů a jedenáctkrát větší úmrtnost, než v Leicesteru, i když ve Warringtonu bylo očkováno 99% populace.  

Také zkušenosti ze Sierra Leone svědčí o tom, že za konec s pravými neštovicemi není zodpovědné očkování. Na konci šedesátých let měla Sierra Leone nejvyšší výskyt pravých neštovic na světě. V lednu 1968 začala v zemi kampaň za eradikaci (fytopatologické opatření ke zničení choroboplodného organismu s jeho rostlinným hostitelem) a tři ze čtyř těžších případu byly zvládnuty správnou diagnózou a izolací postižených lidí, bez jakéhokoliv očkování. O patnáct měsíců později zaznamenala tato oblast poslední případ pravých neštovic. 

Na vakcínu proti dětské obrně každá vláda pyšně poukazuje jako na definitivní důkaz, že se hromadné očkovací programy osvědčují. Nicméně doktor Bernard Greenberg, vedoucí katedry biostatiky na škole veřejného zdraví University of North Carolina se netají tím, že po zavedení hromadné imunizace případů dětské obrny v letech 1957 a 1958 o 50% přibylo a že mezi léty 1958 a 1959 to jíž bylo 80% ! V pěti státech Nové Anglie se počet případů dětské obrny v létech 1954 a 1955 zhruba zdvojnásobil poté, co bylo zavedeno očkování. Uprostřed paniky kolem obrny v padesátých létech , kdy se vyvíjel tlak na nalezení nějakého zázračného řešení, byly však statistiky zdravotnických úředníků manipulovány tak, aby vznikl opačný dojem. Jednou z takových cest bylo pojmenování staré nemoci novým jménem - místo obrny to byla "vírová neboli aseptická meningitis" nebo "cocksackie virus".  

Mnoha očkovacím programům se přičítají zásluhy na procesu, který je přirozenou vlastnosti průběhu chorob - rozšířit se a stáhnout se. Nejenže se vědě nepodařilo potlačit dětskou obrnu a tuberkulózu, ale obě nemoci se dokonce před mnoha léty rozhodly, že opět naberou dech a nyní prožívají svůj návrat - tuberkulóza v mnoha západních zemích, dětská obrna v četných oblastech Kanady a záškrt v Rusku a na Východě.  

Mýtus č.2 
Choroby, proti kterým se očkuje jsou smrtelné  Velký počet chorob, proti kterým se dnes očkuje, zdravě živené děti s dobrým imunitním systémem skutečně na životě neohrožuje. Ani dětská obrna není ten smrtelně nebezpečný hromadný vrah, který se z této choroby vždy dělal. Ve skutečnosti je většina případu dětské obrny zcela neškodnou infekcí.  

Mýtus č.3 
Vakcíny vás budou před těmito chorobami chránit  Slabina tohoto tvrzení je v tom, že předpokládá, že vakcíny skutečně zabírají. Podívejme se např. na černý kašel - většina studií jednoznačně prokazuje, že nemoc postihuje zvláště děti, kterým skončilo přeočkování trojitou vakcínou. A ani u nejmenších děti, nebyla prokázána žádná ochrana získaná očkováním. To samé platí i pro tetanus a záškrt. Američany financovaný přehled o vakcíně dokonce uzavřel, že očkovací látka proti záškrtu "není tak účinným prostředkem, jak bychom mohli očekávat". A co se týče tetanu, tak americký poradní sbor, který posuzuje očkovací látky upozornil, že kvalita vakcíny "významně kolísá preparát od preparátu". 

K dětské obrně můžeme říct, že se vědci začínají shodovat na tom, že nás zklamala jedna z velkých nadějí, které se vkládaly do používání živé vakcíny. V případě vlastního onemocnění žije virus ve střevech a nezpůsobuje nic víc, než běžnou infekci. Problémy nastávají tehdy, když začne cestovat do krevního oběhu a dostane se do nervového systému, kde se může stát příčinou ochrnutí. Existuje spousta důkazů o tom, že očkovací látka proti dětské obrně selhává. Mnoho ze současných epidemií se vyskytuje více u očkovaných než neočkovaných populací.

Mýtus č.4 
Vedlejší účinky vakcín jsou vzácné a většinou mírné  Stejně jako neexistuje nic takového jako bezpečný lék, neexistuje ani bezpečná očkovací látka a právě začínáme zápolit s problémem do jaké míry nám mohou jednotlivé vakcíny uškodit.  Dosud nejvýznamnější a nejrozsáhlejší studie o očkování, provedená Střediskem pro kontrolu a prevenci chorob (CDC), nejvyššího amerického vládního orgánu pro infekční nemoci, byla tiše předána hrstce vědců bez jakékoli publicity či uvolnění pro tisk, a sice na schůzi poradní komise pro očkování dětí ve Washingtonu 9. září 1994. 

CDC uvedla 34 závažných vedlejších účinků očkování v celé škále od astmatu, postižení krve, infekčních chorob a diabetu až po neurologická poškození včetně meningitidy, dětské obrny a ztráty sluchu. Záchvaty, křeče a mdloby, které následují po vakcinaci proti spalničkám a černému kašli, jsou jíž jedním z nejběžnějších onemocnění dětského věku a odhadem postihují jedno z 20 dětí neboli 5%. O vakcíně proti černému kašli je už dlouho známo, že je zcela jasně nebezpečná. Ze všech nežádoucích reakcí na očkování, které se nyní hlásí Americkému systému hlášení nepříznivých událostí spojených s očkováním, je převážná většina z nich způsobená právě touto vakcínou. Tento systém byl ustanoven Nařízením o náhradách škod vzniklých očkováním, americkým zákonem, kterým se stvrzuje, že očkování má i vedlejší účinky, a pomocí kterého byl zorganizován systém, jenž poskytuje odškodné jejich obětem. Zní to možná neuvěřitelně, ale bezpečnost látky proti černému kašli nemyla nikdy náležitě dokázána a přesto byla podána miliónům miminek.  

V důsledku mnoha světových studií, které dokazují totéž, vyřadilo Švédsko, Německo a Japonsko tuto očkovací látku ze svých řádných očkovacích schémat. Lékařský institut ohledně očkovací látky proti tetanu ve své studií o poškozených z očkování uzavřel, že tato vakcína může způsobovat vysokou horečku, záchvaty křečí, bolesti, poškození nervů, smrtelný anafylaktický šok, degeneraci nervového systému a syndrom Guillian-Barre (akutní zánětlivé postižení nervů, jehož důsledkem je ochrnutí končetin a poruch smyslů). Dalším problémem této tzv. "bezpečné" vakcíny je encefalitis a poškození vnitřního ucha.

Ani vakcíny proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám nejsou zdaleka bezpečné - vznikají neurologické komplikace, záchvaty křečí, nebezpečí encefalitidy, horečky, bolest očí, únavový syndrom a další.  Hlavní a velice závažný problém vakcíny proti dětské obrně spočívá v tom, že virus se může ve střevě geneticky adaptovat, změnit svou virulentní formu a tak může způsobit paralytický typ dětské obrny jak u svých příjemců, tak i u těch, se kterými přišel očkovaný v poslední době do styku. V současnosti jsou v Británii a ve Spojených státech případy dětské obrny skutečně způsobeny jedině očkovací látkou, a to zejména u tzv. kontaktů - prarodičů, rodičů nebo sourozenců, kteří jsou nějakým způsobem k dětské obrně vnímaví.  

Kromě nebezpečí, která vyplývají z jednotlivých očkovacích látek, plynou nejnověji odhalené potíže z očkování obecně z toho, že vakcíny samy přinášejí nová onemocnění. Necháte-li se naočkovat oslabeným nebo usmrceným virem, může to způsobit vývoj virového "mutanta" nebo celkově podnítit jeho rozmnožení v populaci. Na vysvětlení - odhaduje se, že tři procenta novorozenců, kteří se narodí matkám, které byly očkované proti hepatitidě typu B, onemocní pozměněnou formou této infekční žloutenky. 

Další problém z mutovanými víry je ten, že se často nedají zjistit při vyšetření dárců krve, takže se tato nová forma hepatitidy může přenášet darovanou krví. A samozřejmě tyto víry mohou nakazit i jedince, kteří jsou očkování. A vymýcení jednoho virového kmene může podnítit rozmnožování jiných jeho forem. Přesně to se stalo s vakcínou proti meningitidě Hib. Další závažná skutečnost, kterou si lékaři uvědomují je, že injekce jakéhokoliv druhu (včetně očkování), může zvýšit riziko vzniku dětské obrny. H.V.Wyat z katedry veřejného zdravotnictví University of Leads byl jeden z prvních, který se zabýval podivnou souvislosti mezi jakýmikoli vícečetnými injekcemi, které se podávají malým dětem, především penicilinu a nástupem dětské obrny. Wyat také věří, že riziko může být kumulativní - tedy, že vícečetní injekce mohou po čase zvýšit nebezpečí, že dítě někdy v budoucnu dostane obrnu. Wyatova tvrzení poskytují látku k zamyšlení o původu velkých epidemií v minulém století, kterým mohlo napomoci zavedení a rozšíření očkování a injekcí penicilinu.  

Očkovací látky, zejména proti spalničkám a tuberkulóze, jsou též spojovány se současnou epidemií myalgické encefalomyelitidy (ME), známé jako únavový syndrom, především dětí.  

Průzkum lékařské literatury poskytuje zdrcující důkazy o tom, že spousta vakcinačních programů nás nechává v daleko horším stavu, než jsme byli před očkováním.  

Po 30 létech způsobila spalničková vakcína úděsné změny průběhu choroby - proměnila ji v chorobu dospělých a těch nejmenších děti a ponechala nás bez dostatečné imunity, kterou bychom mohli předávat svým dětem. Navíc nám nyní zůstal značný počet dětí poškozených očkovací látkou. A to netušíme, co je nám ve skutečnosti skryto.  

Generace dětí s nedostatečnou imunitou mohou vyrůst v dospělé, které nemají placentární protilátky, které by předali svým dětem, a ty pak mohou dostat spalničky v kojenecké věku, kdy by měly být normálně chráněny matčinými protilátky. Jedna studie skutečně ukázala, že hladiny protilátek jsou u mladých žen, které už byly očkovány, nižší, než u žen starších.  Místo očkování pro děti, u kterých je větší riziko závažného průběhu spalniček, jsou vhodná méně drastická opatření, než je očkování - podávání vitaminu A. Navíc vitamin A poskytuje ochranu i proti vírům příbuzným víru dětské obrny.  

Vůbec nejlepší ochranou pro dítě je však co nejdelší doba kojení. Díky Bohu se už dnes, po několika desetiletích potlačování důležitosti kojení, zase mladým matkám doporučuje své dítě kojit tak dlouho, jak jen to lze. Kromě toho můžete své dítě ochránit před mnoha dětskými nemocemi plnohodnotnou stravou. Plno-hodnotnou stravou se rozumí strava "žívá" - tedy to, co svému dítěti připravíte z čerstvých surovin. Žádné denaturované přesnídávky, hotové kašičky, smetanové krémičky, nic z bílé mouky, žádný cukr a žádné kravské mléko. Taková strava sice ušetří matce čas, ale nenávratně zničí zdraví a imunitní systém dítěte. Lživé reklamy sice tvrdí pravý opak, ale správná a milující matka ví své...