Občas jezdím do nedalekého města na kontrolu k lékaři.
Řidičák jsem nějak zanedbala, tak mi zbývá vlak či autobus. V tomto případě je
to vlak, který je o poznání dál.
Bylo krásné slunečné odpoledne, venku 28 st. Celsia a lidé byli samý úsměv, jak
je konečně krásně. Obloha jako azur, nikde ani mráčku, ptáčci zpívali, lidé
zahradničili...
Chvilku před odjezdem vlaku se mne zmocnil podivný neklid. Nevěděla jsem co a
čas kvapil. Najednou jsem dostala dojem, že se blíží ošklivá bouřka. Koukla
jsem na oblohu. Nikde nic...
No ale nutkání bylo silnější než já. Posbírala jsem prádlo takovou rychlostí,
že z toho byl v koši jeden chumel. Uklidila jsem plátěné sedačky,
odnesla na verandu květiny z terasy, které pravidlelně po bouři sbírám polámané
po celém dvorku a pak vyletěla ven před dům, již vyšňořená k lékaři, z
venkovních oken začala rvát připevněné truhlíky s pelargóniemi a nosit
domů rychlostí, jako by už hřmělo.
To byl asi zlatý hřeb. Sousedé, co naproti stavěli zeď, nechali všeho a hleděli
jak kmitám, koukli na oblohu, na mne, zakroutili hlavou a radši nerušeně
pokračovali v práci, aby to asi ode mne nechytli.
Zahnala jsem domů psa i kočky, zamkla, a z posledních sil, uřícená, doklopýtala
na vlak, bylo to tak akorát!
Přijela jsem k lékaři, krásné počasí přetrvávalo. Pak jsme se sešli s manželem,
prošli pár obchodů a neklid byl zpět!
Manžel chtěl někam na večeři, ale já domů a domů. Koukal jak na zjevení a
nechápal.
Jsem přece pořád zavřená doma, tak co najednou si nechci povyrazit? Pak
naříkám, že jsem jak jeptiška...
Nedala jsem jinou, manžel taky kroutil hlavou, ale kupodivu brblal jen tak pro
sebe, asi byl unavený z práce.
Nasedli jsme do auta a jeli k domovu. Když jsme se přiblížili asi 15 km, směrem k
nám se objevovaly šedavé mráčky, čím víc jsme se blížili, tím více jich bylo a
tmavší, až i slunce a azur na obloze to vzdal.
Ve vedlejším městečku, se kterým sousedíme, už začínalo pršet. A cestou
přidávalo a přidávalo. U našeho bydliště již byla vichřice, pršelo, že jsme
museli zastavit, nebraly to stěrače a na cestě ležely polámané silné větve...
Chvilku jsme museli čekat, odtahat větve a dorazili jsme domů.
Chvílemi jsme jeli ne po silnici, ale potokem, všude naplavený písek, jak sousedi
naproti stavěli - je to z kopce a v oknech polámané kytky, zpřevrácené
kdeco...nikde ani noha.
Zajeli jsme domů a já na sobě cítila z protějších oken palčivé pohledy do
zad, ale to byla moje halucinace.
Akorát manžel se zeptal, jak jsem to věděla. Co jsem mu proboha měla říci?
Nevěděla, tedy věděla něco, ale nevím jak a co, bylo to intuivní. Prostě jsem
"musela."
Donesla jsem si muškáty zpět, květiny vrátila na místo, vypustila dravou
zvěř a nad hlavou nám opět vysvitlo slunko.
Škody jsme žádné neutrpěli, jen manžel pronesl : "Ženská bláznivá, kdyby
to bylo ve středověku, už dávno stála na hranici...!"
ChytráŽena.cz