Zimní rozjímání

Právě jsme se vrátili z kouzelného zimního lesa a já, plna dojmů usedám k počítači a musím tu pohodu někomu sdělit. Je leden 2011. Nádherná zima.

Všude kolem plno sněhu, ojíněné stromy a do toho dnes konečně svítí sluníčko. Nemám slov, kterými bych vyjádřila tu nádheru.

Les miluji od jara do zimy. Na jaře se kochám probouzející se přírodou. Nesmělé hlavičky sněženek a bledulí vykukují z dosud promrzlé země, větvičky stromů se pomalu začínají oblékat do světle zeleného šatu a ptáčci se předhánějí ve svých pěveckých dovednostech. Když jaro obléklo všechny stromy do nové, svěží zeleně, tráva se zazelenala

a květinky se probudily po dlouhém zimním spánku, aby nás obšťastnily svými barvami – přichází pomalu léto.

V létě, když je opravdu velké horko, les nás přijme do své náruče, vánek příjemně ochladí. Pak se pomalu plíží podzim. Listí se začíná zbarvovat do nenapodobitelných barev, jehličí z modřínů opadává, z mechu, trávy a jehličí vykukují červené muchomůrky s bílými puntíky, místy vykukují pravé hříbky, lesknou se kloboučky klouzků, na štíhlých nožkách se pyšní bedly, křemenáče, špičníky a tak bych mohla pokračovat. A to už přichází Paní Zima.

Někdy přichází pozvolna, jindy udeří naplno. Sníh pokryje zemi, stromy obleče do bílých košilek a všude je ticho, klid a mír. Procházíme po upravených lesních cestách, které protahují lesní zaměstnanci, aby mohli svážet pokácené stromy a myslivci, aby měli přístup ke krmelcům. Všude kolem nás je ve sněhu vidět spousty zvířecích stop. Ty malinké vypadají jako od veverky – končí u stromu. Větší jsou od zajíčků, srnčí zvěře, ale i jelení kopýtka se ve sněhu objevují. V našich lesích ojediněle žijí nejen jeleni evropští, ale rozmnožil se zde i jelen sika.

Poblíž lidských obydlí jsou lesy doslova přeorané od černé zvěře. Divočáci se u nás přemnožili.

Během vycházky se mi vybavují různé příhody, které jsem v lese zažila.

Na podzim jsme se kochali pohledem na veverku, která skákala ze stromu na strom. Já si musela odskočit. Nikde nikdo, tak jsem vběhla za nejbližší smrk. Tu slyším hlasy. Docela mě to rozhodilo a to už po cestě přijížděla početná skupina cyklistů. Měla jsem na sobě červenou mikinu, která musela cyklisty přímo přitahovat. Ale nedalo se nic dělat. Seděla jsem tam, obličej červenější než ta mikina. Někteří cyklisté byli ohleduplní, ale jiní si mě vychutnali jak se patří. Hlavně, že jsem je neznala.

Na jiném místě jsem zase vzpomínala, jak nás přepadla veliká bouře s průtrží mračen. Z domova jsme vyšli za krásného, slunečného počasí. Během chvilky se obloha zatáhla a kolem nás začalo „boží dopuštění“. Blesky křižovaly oblohu, hromy bily jako o závod, ale hlavně, byli jsme přímo ve středu dění. Nenapadlo nás nic jiného, než se schovat na nejbližším posedu. Byl vyroben bytelně, takže na nás alespoň nepršelo. Seděli jsme zde hodinu. Několikrát uhodilo poblíž nás. Byla jsem k smrti vyděšena. Po hodině se bouře vzdálila, ale pršet nepřestalo. Vydali jsme se tedy k domovu, protože jsme měli strach, aby se bouře nevrátila. Cestou domů jsme procházeli kolem dvou smrků, které bouři nepřežily. Jejich větve se válely několik metrů od kmene. Uvědomila jsem si, že jsme mohli dopadnout stejně. Domů jsme doběhli zcela promočení a schvácení.

A tak bych mohla pokračovat, jak jsme objevili vykopávky staré vesnice, sruby v nepřístupné krajině, kde se scházela místní mládež, jak jsem stála jako přikovaná pod stromem, když můj manžel vyplašil divočáka a on běžel asi tři metry ode mne. Příběhů byla a je stále spousta. Už se těším na další den, kdy půjdeme lesními cestami, které tak dobře známe a stejně budeme objevovat zase něco nového!

Macizaj - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete