Dlouho jsem přemýšlela, na které krátké setkání bych nejraději zavzpomínala. Nakonec jsem došla k závěru, že můj život je naplněn nespočetným množstvím krátkých setkání. Zřejmě by je nešlo ani spočítat. A tak vzpomenu hned na několik takových setkání…

Čas je veličina, kterou již řadu let umíme měřit. Některé okamžiky trvají v řádu sekund, jiné v řádu minut, některé v řádech let. Jaký časový úsek tedy může být definován jako krátký? Je to minuta, hodina anebo to může být mnohem delší doba? Osobně mám dojem, že i krátké setkání může trvat léta. Krátké setkání nemusí být limitované jen časem, ale také nedostatkem chuti či možnosti předat si prožitky, zkušenosti, emoce.

Před několika dny jsem se dozvěděla, že zemřel muž, kterého jsem znala jen z příspěvků pod články a z několika mailů, které ovšem nebyly příliš osobní. Byl to „mladý“ člověk a já jsem moc ráda, že jsem mu kdysi napsala o tom, že s ním sympatizuji. Oplakala jsem ztrátu člověka, na kterém mi tak nějak záleželo. Není co víc psát o nás dvou – dalo by se říci, že ten čas, co jsem ho znala, bylo jakési krátké setkání. Jistě mi mělo do života něco dát. Možná jen jedno z dalších upozornění, že věk není veličinou, která určuje, kdy člověk přijde o život.  

Když jsem ležela v nemocnici na oddělení rizikového těhotenství a později na oddělení šestinedělí, setkala jsem se s řadou žen. Většina z nich mi svým způsobem přirostla k srdci. S některými jsem byla na pokoji den, s jinými i týden. Žádné z nich jsem nedala kontakt na sebe. Když jsem se vrátila domů, bylo mi smutno z toho, že nemohu té či oné napsat esemesku a zeptat se na její miminko nebo na to, jak se má. Ona jednotlivá setkání nebyla sama o sobě krátká, ale zbylo po nich prázdno. Prázdno, které způsobila nechuť pokračovat nebo nedostatek odvahy. Taková setkání bych chtěla vrátit zpět a udělat pár věcí jinak. Byla bych o něco spokojenější… Snad.

Mezi pravá „krátká“ setkání jistě jde zařadit to, když se s někým dáte ve vlaku do řeči. Vyměňujete si informace různého charakteru – bez výjimky i osobní. Jako dítě jsem bývala pozorovatelem takových setkání. Moje mamka se prostě s někým dala do řeči. Považovala jsem to za trapné, styděla jsem se. S postupem času jsem ale najednou začala cítit, že mne někteří lidé tak nějak vnitřně vyzývají k hovoru. A dnes? Nebojím se navázat hovor, pokud na to mám zrovna chuť. Na jedno krátké setkání ve vlaku mám doma dokonce vzpomínku. Byla jsem dítě a cestovala jsem s mamkou. Stály jsme v uličce a vedle nás byla mladá slečna, která si nestačila koupit do vlaku svačinu. Mamka jí tehdá dala tatranku a ona nám dala skleněnou myšku. Neznám jméno té dnes zřejmě paní.  I přesto zanechala v našem životě stopu.

A tak bych mohla psát o spoustě vzájemně nesouvisejících krátkých setkáních. Ovšem přeci jen spolu mají něco společného. Ať zabírají na časové ose našeho života jakoukoli část, i sebemenší, nechala v nás vzpomínku. Není důležité, jak dlouho s lidmi jsme, ale jak intenzivně společný čas prožijeme. Neboť i krátké setkání může obrátit náš život na lepší cestu, stejně tak jako soužití trvající několik let nemusí přinést žádné ovoce.

Všem bych chtěla popřát, aby každou sekundu života dokázali intenzivně prožít. A pokud se bojíte „krátkých“ setkání – překonejte strach a dříve nebo později zakusíte, jak Vás může obohatit několik společných minut třeba i s někým, koho už nikdy v životě neuvidíte.