Život prý píše romány

Úplný začátek tohoto příběhu se udál už před 75 lety.

Tehdy moje prateta, která na chudobném Valašsku nemohla najít žádnou práci, odešla sloužit do Prahy k rodině váženého profesora. Měla se u nich dobře a vlastně ji navštěvovali každým rokem i jejich potomci, kteří se taky před dvanácti lety zúčastnili jejího pohřbu.

Proč se vlastně tetička z Prahy vrátila do chudobné chaloupky? Docela prozaicky, na jedné tancovačce se bláznivě zamilovala do nádherného muzikanta, jenže ouha, jaksi jí zapomněl říct, že je ženatý se ženou z významné rodiny. Dopadlo to tak, jak to obvykle bývá, služka otěhotněla a před porodem se vrátila k rodičům.

Snadné to neměla, to víte, dědina v té době. Peněz nikde a tak její dcera Janka vyrostla u staříčků. Protože moje máma byla jedináček, žily spolu jako sestry a dodnes jsou vlastně pevná rodina. I když je život zavál každou jinam, vědí o sobě všechno. Moje máma je přece jen starší, a tak si pamatuje, že jednou přijela nějaká madam z Prahy s velkým medvědem, manžel se jí přiznal, že má levobočka. Protože byli bezdětní, přemlouvala matku Janky, aby jim ji dala. Pochopitelně se jí nedostalo sluchu.

A léta plynula, nikdo se již o skutečného otce nezajímal a vlastně nikdo neznal jeho jméno. Čas zhojil všechny rány, shodou okolností se Janka zamilovala do synka, který měl více štěstí než ona. Jeho otec ho měl taky se služkou, také jeho manželství bylo bezdětné a tak pan statkář donutil manželku, aby Lojzka adoptovali. Ráda ho neměla, ale ubližovat mu si nedovolila. Co se ovšem stalo s pravou matkou, se již nedozvíme, na chudých lidech nikomu nezáleželo…

Manželství Janky s Lojzkem trvá dodnes, žijí spolu velmi dobře a je s nimi ohromná legrace, když se vídáváme. Strýc dokáže chrlit takové zážitky, že se nechce ani věřit, že jsou pravdivé. Teta Janka je ještě dnes velmi noblesní žena, má skvělé vystupování a je úplně jiná než lidé z okolí.

Jaké bylo překvapení, když u nás o prázdninách zazvonil cizí muž. Říkal mamce, že hledá starou paní, její jméno neznal, ptal se prý ve vesnici, skoro nikdo již nevěděl kdo to byl, až si jedna stará babička vzpomněla, že to byla sestra mého dědečka, a tak ho poslala k nám.

Maminka byla nejdříve nedůvěřivá a zdráhala se pozvat cizince dál, než jí řekl, koho hledá a proč. Řekl rovnou, že hledá svoji nevlastní sestru, o níž neměl dosud tušení, až jeho otec zemřel, matka již dávno nežila a on vyklízel byt a narazil na rodný list, kde byl jeho vlastní otec uveden. Rodiče jim nikdy nic neřekli a tak volal mladšímu bratrovi: „Představ si, vypadá to, že někde ve světě snad žije naše sestra!“ Poradili se a zahájili pátrání, ten starší měl více času, rozjel se na matriku do vedlejší vesnice. Tam zjistil, že hledá správnou osobu a vypravil se do naší vesnice.

Moje maminka mu řekla, že teta Blažena již dávno nežije, ale Janka je provdána v sousední vesnici a poslala ho tam. Ve svém úžasu zapomněla nažhavit telefon.

Pán jel, všude liduprázdno, až konečně uviděl člověka, který zametal cestu před restaurací. Zeptal se ho, kde bydlí paní Jana a Igor mu odpověděl: „To je moje máma“.

Tak se navzájem představili, Igor mu vysvětlil, jak to má objet, a vběhl domů, kde řekl své ženě Ivě, že má mamka asi bratra. Ta neváhala a přes zahrádku sprintovala k tchýni: „Mamko, nelekněte se, za chvíli u vás zazvoní váš bratr!“

Teta zkoprněla, zalapala po dechu a otvírat dveře šla velmi rozpačitě. Člověk za dveřmi vypadal, jako by jí z oka vypadl. Po vzájemném vysvětlování jí padl kolem krku: „Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem tě našel, to bude brácha rád, až mu to zavolám! On se bál se mnou jet, že nás vyženeš."

Oba jsou poměrně mladší než Janka, nakonec tedy manželství jejich otce nezůstalo bez dětí. Vyprávěl jí, ať je ráda, že svého otce nepoznala, byl to velmi pedantský člověk, alkoholik, který měl rád pouze sám sebe a o vlastní děti žádný velký zájem neprojevoval, pouze když je seřezal za každou maličkost.

Dohodli se, že se setkají nejdříve bratři s partnery, aby si vůbec ujasnili, kdo je kdo, oťukají se navzájem a zjistí, zda si mají o čem povídat.

Setkání se uskutečnilo, přivezli Jance fotku otce a když jsem ji uviděla, vypadlo ze mě: „Já se již nedivím, že se teta zamilovala, taky bych si dala říct!“

Všechny tři rodiny se výborně bavily, jen teta si povzdechla: „Škoda, že je to tak pozdě, jsem již tak stará, bolí mě celý člověk... Jak bychom si to mohli užít třeba před dvaceti lety…!"

Setkali se již několikrát, padli si vzájemně do noty, jen litují těch promeškaných let. Snad se ještě trochu užijí a jejich děti se navzájem sblíží a získají novou rodinu.

Potom prý, že život nepíše romány! A nebylo třeba ani „Pošty pro tebe“.

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete