Život za život

Je to obyčejný venkovský kluk. Dnes má svůj velký den. Vrátil se po dvou letech ze základní vojenské služby a rozhodl se, že to oslaví. Pozve kamarády, koupí sud piva, slivovici má po babičce schovanou pro zvláštní příležitost a on byl přesvědčený, že ta zvláštní příležitost je právě dnes.

Holky skočí do obchodu pro nějaké veky na chlebíčky, maminka navařila obrovský hrnec kotlíkového guláše. Na prstech počítal, co by se ještě mohlo hodit. Snad nějaké sodovky. Pár žlutých a kofolu. Házel to všechno do kufru otcovy škodovky a připravoval se na přesun na zahradu u jejich chalupy. Rodiče začínali být mírně nervozní. „A kolik že to máš vlastně pozvaných lidí?" ptali se opatrně, aby kluka nepopudili. „Třicet?, tak to je opravdu hodně!" Nápad pořádat oslavu svého syna na zahrádce za městem byl vlastně jejich.

A maminka se pomalu v duchu začínala loučit s novými sazeničkami jahod. Minule se té chásce nechtělo lézt na strom pro třešně a oni uřízli tu největší a nejkrásnější větev. Zničili tím celý strom. Povzdechla si. Myslela na to, že snad i ta její nejmladší ratolest jednoho dne dozraje a promění se v rozumného muže. „A nech jim tam pro jistotu lékárničku!" volala za odjíždějící oranžovou škodovkou na otce. Na zahradě začaly veliké přípravy. Po stromech visely kusy roztrhané vojenské výbavy, na králíkárnu zavěsili boty, opaskem stáhli keř rododendronu. Jen kravatu na gumičce si nechal. Kamarádi mu na ni napsali - Na věčnou památku. Zatím netuší, jestli bude památka opravdu věčná, ale už teď je mu po klucích smutno. Po celé dva roky se na tuto chvíli těšil a teď je rozhodnutý pořádně to rozjet. „Ahoooj," hulákal na skupinku mladých lidí, která se blížila od vlakové zastávky. Odpověděli mu hlasitým pískáním. Vyvalil sud piva a zkusil ho narazit bez zbytečných ztrát. Povedlo se. Přes orosený půllitr přiložený k puse viděl neznámou holku. Otočil se směrem ke kamarádům. „To je moje ségra," hlásil jeden z nich, „naši odjeli na víkend k tetě a já mám dělat dohled. Chtěla jet se mnou, tak jsem ji vzal." Celá parta se shodla na tom, že pěkných osmnáctek není nikdy dost. Pěkná opravdu byla.  Míchala nad ohněm kotlíkový guláš a krájela do něho kousky cibulky, které našla na záhonu. Posadil se na lavici tak, aby na ni viděl. Byla zvláštní. Taková bledá a milá. Ona podvědomě zachytila jeho pohled, zakryla si rukou čelo proti slunci a podívala se mu do očí. Zdál se jí fajn, na opáleném těle se mu pod tílkem rýsovaly svaly, pěkný úsměv a hlavně nevede hloupé řeči jako její povedený brácha. Někdy má těch jeho úletů plné zuby a nejraději by třískla zostra dveřmi a z domu odešla. Její bráška je divoch. Na to tenhle kluk nevypadá. Trochu se na něho pousmála. Teď už těm dvěma nic nemohlo stát v cestě.

Zaúkoloval posledního zbývajícího střízlivého kamaráda, aby mu na oslavu dohlédl, smotal deku, do igelitového pytlíku nasypal nějaké cukroví a dva rohlíky se salámem. Vzal ji kolem pasu k sousedovu plotu. Věděl, že je tam díra, kterou chodili krást maliny. Protáhli se pod kusem trčícího ostnatého drátu. Zahrada byla sice zanedbaná, ale krásně voňavá.

Roztáhli starou deku, sedli si zády k sobě, chroupali sušenky a povídali si.  Zjistili, že je jim spolu dobře. Šeptem se mu svěřila, že by chtěla takovou tu velkou lásku. Prostě život za život a on byl v té chvíli připravený ji dát. Seděli tam snad celé odpoledne, zvedli se, až když se začalo stmívat. Taky museli zkontrolovat chatu, aby ji některý z těch bláznů nepodpálil. Holky odešly spát do stanů, kluci si polehali kolem ohně.

Dnes se mu i ta tvrdá, zvlhlá zem zdála pohodlnou. Zavřel oči a v duchu slyšel její hlas. Život za život. Tahle věta ho provázela spoustu let. Prožil s ní kus báječného života, vychovali tři děti. Starou deku si tehdy nechali na památku a jemu se teď náramně hodí. Může se k ní přitulit, když je mu smutno. Podívá se k nebi a svou ženu gestem pozdraví.

Leukemie jim přeťala jejich vztah jak šíp. Snažili se být stateční, ale těch posledních pár dnů se za slzy už nestyděli. Drželi se za ruce a brečeli jak malé děti. Život za život. Tímto článkem vzdávám hold nesmírné bojovnosti mých druhých rodičů, tchánů a osudu děkuji za to, že jsem měla tu čest je poznat.