Naši se rozvedli, když mi byly asi 3 roky. Táta mamku podváděl a pamatuji se jen na facku, kterou mamka dostala, když táta odcházel. Další události ale nebyli o nic růžovější.

O pár let později si mamka našla přítele, který mou mladší sestru jednou vzal z vany, vyklouzla mu a jak ji chytal, víc ji sevřel a udělala se jí podlitina. Tím to všechno začalo. Babička z tátovy strany, ke které jsme se sestrou jezdily (s tátou jsme se ale nevídaly), tuto událost tátovi oznámila, ten nelenil a ohlásil věc svými slovy na sociálce a obě jsme šupajdily do jeho péče. Respektive do péče babičky, protože táta tenkrát pracoval na druhém konci republiky a zájem o nás neměl. Já jsem od prarodičů jako starší měla na co jsem si vzpomněla, ale sestra spíš jen kárání. Za společné průšvihy jsem nedostala já jako starší a rozumnější, ale ona. Naštěstí mě jejich péče neotáčela proti sestře, ale naopak jsem se ji snažila bránit. Mamka za námi s druhou babičkou jezdili ob den, až na to, že jsme s nimi mohly být jen za vraty, protože tátovi rodiče je nepustili na pozemek. Někdy nám dokonce řekli, že mamka nepřijela a nechali ji stát hodinu u vrat než odešla.

Asi po roce si táta našel přítelkyni a i s námi se přestěhoval k jejím rodičům a po pár týdnech si našli byt v sokolovně, o pár metrů dál. Přítelkyně s tátou dlouho nevydržela a my s tátou zůstali samy. Čas jsme trávili sledováním Vinnetoua na videu a v noci posloucháním randálu z hospody, nad kterou jsme bydleli. Táta dostal spásný nápad a přemluvil mamku, aby to s ním ještě zkusila. Ona by pro nás udělala cokoli, takže se přistěhovala. Byla jsem moc ráda, že je s námi a chtěla jsem s ní být pořád, aby nám už neutekla, proto jsem přestala chodit do školy. Ve škole jsem se najednou lekla, aby zase neodjela a prostě jsem ze školy utekla za ní domů. Zlobila se, ale když viděla po pár dalších útěcích, že se mnou nic nezmůže, zkusila se obrátit na naši sociální pracovnici a zažádat o vrácení do péče. Bohužel do toho měl co mluvit taky táta a ten mě vzal k psycholožce, která diagnostikovala fobii ze školy a místo k mamce jsem musela do dětské psychiatrické léčebny. Pamatuji si, že mamka jela s námi, protože bez ní bych nevystrčila paty z domu a nevěděla jsem, kam jedeme. V léčebně jsme mluvili s primářem a potom si mě měly převzít sestřičky. Vím jen, že jsem se držela mamky a sestřičky se s ní o mě doslova přetahovaly. Křičela jsem, plakala, mamka taky a táta tam stál opodál jak solný sloup.

Když za mnou přijeli asi za dva dny na návštěvu, tátu jsem naprosto ignorovala. Celou dobu jsem jen seděla mamce na klíně, plakala a držela mou mladší sestru za ruku. Byli za mnou ještě několikrát a pak už to táta nevydržel a domluvil s primářem moje propuštění. K mému úžasu jsem z nemocnice nejela do té sokolovny, ale domů, k mamce a k babičce. Sestra ale zůstala u táty a ještě půl roku jsem si na ni musela počkat, než se mamce podařilo přemluvit úřady, aby jsme mohly být spolu.

Tímto apeluji na všechny rodiče – rozvod se nás nedotknul, ale mnohem horší byly následné tahanice o péči, zvlášť když táta o nás opravdový zájem nikdy neměl.

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10