Dojížděla jsem tehdy dva měsíce do Ústí nad Labem na specializované středisko k lékaři a termíny jsem bohužel měla stanoveny na brzkou hodinu ranní.

Cesta je vcelku dlouhá, nejdříve hodinu od nás autobusem a vlakem, v Ústí na Labem skoro dvacet, někdy i 25 minut tramvají a tak jsem měla spoustu času si třeba číst, luštit nebo jen tak pozorovat okolí. Ten den jsem byla po noční směně a nešla jsem spát, takže jsem se těšila, že si trošku v tramvaji zdřímnu. Na druhé zastávce mě z příjemné dřímoty probral zvučný anonymní hlas.
Úplně jsem nadskočila leknutím a bylo po dřímání.
Říkal asi toto: " Vážení cestující, věnujte prosím zvýšenou pozornost svému okolí a hlídejte si své osobní věci z důvodu vysokého nebezpečí výskytu krádeží a vandalismu..." Přesné a doslovné znění už si nepamatuji, ale jistě jste podobné hlášení už také slyšeli.

Osazenstvo narvané tramvaje se rázem rozdělilo do zhruba tří skupin. První, ta menší skupina cestujících, zůstala naprosto klidná a netečná, dál zírala z okna nebo si četla denní tisk. Druhá skupina se začala nervózně rozhlížet a podezíravě odhadovat, kdo z cestujících by mohl být případný zloděj.

Pokud tam opravdu nějaký byl, měl vyhráno, protože třetí, ta nejpočetnější skupina cestujících se okamžitě po hlášení začala ujišťovat  o tom, jestli mají své peněženky a mobily tam, kde mají být - v kabelkách, kapsách, jeden pán si dokonce sáhl na hlavu pod čepici, ale nevím zcela jistě, jestli to nějak souviselo s tím varováním před zloději. Případný lapka tudíž okamžitě věděl, kam sáhnout, koho si vytipovat a kde případně hledat...

Jo, jo... povzdychla jsem si, škoda, že takovéhle vymoženosti nebyly dřív. Vracela jsem se tehdy z pohotovosti z nemocnice se svými malými dětmi, ta mladší měla zánět středního ucha s vysokými horečkami, druhou jsem nesla v náručí, protože usnula i přes hlasitý nářek své mladší sestřičky...
A do autobusu mi tehdy nechtěl skoro nikdo pomoci, i když na zastávce stála spousta lidí. Až jeden docela sympatický a hezký mladý muž se mi sám nabídl, že mi s kočárkem pomůže. Ochotně mi pomohl nastoupit. V té tlačenici a stresu z pláče své nemocné dcery jsem si vůbec neuvědomila, kam dávám peněženku...
Ztrátu jsem zjistila až doma. Moc peněz v ní nebylo, mrzelo mě to ale hodně, měla jsem v peněžence fotky a taky lístky od čistírny a různé platební doklady.
Kdoví, možná, že kdybych tenkrát slyšela to varování před zloději, tak by se to nestalo. Jenže, znáte to, kdyby - chyby...

Kacice

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10