Zrada, která nepřebolí...

Stalo se to před několika lety a pro mne ve vzpomínkách je to stále jako včera…
Vše bylo jak má být, několikaletá známost, pěkný vztah i když dnes už vím, že byl jednostranný. Myslela jsem si, že ho znám velmi dobře, ale jak já se mýlila. Vždy jsem se spoléhala na svou intuici, ale byla to velká chyba.

Nevím proč o tom píši a proč až nyní, ale snad už se mi konečně uleví a budu moci jít dál. A snad tímto článkem pomohu i ostatním v podobné situaci.

...Přišlo nečekané těhotenství, pro mne malý zázrak, po letech léčení neplodnosti. Pro něho?  Naprostý konec našeho vztahu, tedy pokud to nedám pryč a pak si budeme dle jeho slov moci dál užívat. Zůstala jsem tehdy stát jako čerstvě vyoraná myška.
Myslela jsem si, že špatně slyším, že to není možné, ale byla to pravda. Nutil mne dát to dítě pryč, že se nesmí narodit a další příšerné věci. Řekl mi, že jsem ho zneužila a že pokud se to narodí, tak mi něco udělá, bála jsem se moc, viděla jsem u něho v batůžku zbraň. Tehdy na mojí otázku mi řekl, že ji má kvůli hlídaní majetku, kde pracoval.
Zatvrdila jsem se a odolala jeho výhružkám a rozhodla se ho neposlechnout – proč také? O životě rozhoduje jen muž? Podle mne velký nesmysl. Rozhodl se mne tedy udat na policii, dát to do TV, hnát mne přes právníky a už ani nevím, co vše tehdy na mne zkoušel.
Na radu svých blízkých jsem ho udala na policii já, vše se řešilo jako přestupek, který po nějakém čase vyšuměl, jelikož jsem neměla svědky této události a blízká rodina se mezi svědky podle současných zákonů nepočítá.

Zůstala jsem na vše sama. Až do chvíle, kdy se miminko narodilo, jsem od něho měla klid.
V nemocnici, na péči o dítě, na sociálce všude po mě chtěli uvést jméno otce. Sdělila jsem ho, ale bez jeho souhlasu nemohl být v uveden v rodném listě dítěte. Věc, která mne zarazila, nu což, nebudu mít alespoň problémy s osvojením v případě, že si jednou najdeme tatínka, který nás bude mít opravdu rád.
Na péči o dítě, kam jsem se chodila radit jak mám dále postupovat, mne donutili sepsat žalobu a věc podstoupit k soudu. A odpověď? V začátcích mě úplně zapřel, že mě nezná, pak že jsem taková ta...a že dítě není jeho. Zažádala jsem o určení otcovství.
Celý rok a půl se nedělo nic a pak mě začal opět vyhrožovat. Už jsem nemohla, psychicky jsem byla už úplně na dně. Opory v zákonech jsem se nedočkala, spíše naopak. Mým dojmem je, že takový jako on si mohou dělat cokoliv a žena, která se snaží dostát práv dítěte, jak tomu říkají na úřadech, je pro všechny jen „taková ta...“ opravte mne pokud je to jinak, ale tohle je má zkušenost.

Vzdala jsem to, vše proti němu jsem zrušila a světe div se: od té doby jsem o něm neslyšela, mám z jeho strany klid.

Netuším, jak může být někdo tak krutý a sobecký, je to dnešní dobou?
Proč? Nevím...

Nikomu nepřeji, co jsem si vytrpěla já. Strašně moc bych už chtěla normálně žít, najít partnera, na kterého se budu moci spolehnout, mojí dceru bude mít rád a přijme za svou a nikdy jí neublíží... ale nemohu, je to jen sen a snít se nevyplácí.

Mám v sobě zeď, přes kterou nemohu dál. Nevydržela bych opět to samé, jen kdyby ta samota tolik netížila.
Jsme spolu samy, mnohé nám chybí, ale jsem šťastná, že ji mám, je to to nejkrásnější, co mne kdy potkalo i přesto vše, co jí předcházelo.
Mám nádhernou zdravou dceru, roste a prospívá skvěle, je vnímavá a chytrá. Jen její fotky na net nikdy nedám, to mi prosím promiňte a moc doufám, že to pochopíte.

Lotynca - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10