Projeli jsme Českou republikou, v Rakousku se pokochali mohutnými vrcholky Alp, pak následovalo Slovinsko a to už jsme překročili hranice Chorvatska. Ze Záhřebu jsme jeli vnitrozemím směrem na Split. Chorvatským územím jsme projížděli v noci. Velice nepříjemným zážitkem pro mě bylo, když jsem pohlédla na mladšího z řidičů /starší spal ve spacáku na

Ubytování jsme měli skvělé, pláž byla přes cestu, počasí nádherné, voda krásně teplá a jídlo výborné. Jelikož nejsme zvyklí celý den ležet na slunci a prostřídávat povalování s koupáním, prohlédli jsme si celé okolí. Omiš je velice krásné, staré, pirátské městečko, ležící mezi Splitem a Makarskou. Je obklopeno majestátným horským masivem Biokovo. Pozoruhodný je kaňon řeky Cetiny, vytesaný do horského masivu. Cetina se vlévá v Omiši do moře. Ve městě je řada památek, např. románský kostel sv.Petra, benediktínský klášter, vyhlídková věž. V úzkých, romantických uličkách se nachází množství kavárniček a vináren.Vysoko nad městečkem se tyčí pirátský hrad, kam jsme také vyšplhali po místy špatně přístupném terénu. Vystoupali jsme vysoko nad Omiš, kde se pásly ovce a žili zde chudší lidé, kteří byli živi jen ze svého skromného hospodářství. Byli to velice milí lidé, kteří nám vyprávěli své pohnuté životní příběhy. Pohled na celé široké okolí i na protilehlý ostrov Brač byl úchvatný. Cestou dolů jsme si natrhali levanduli, která zde rostla ve velikých modrofialových kobercích, utrhli si zralé fíky a z vavřínového stromu si natrhali „bobkové listy“. Další den jsme navštívili ostrov Brač. Jeli jsme lodí, vzdálenost Omiš – Brač byla po moři 12 km. Vylodili jsme

Během našeho pobytu jsme ještě navštívili Split – druhé největší město na jadranském pobřeží. Cesta autobusem do Splitu byla pro nás hororem. Autobus byl kloubový, narvaný k prasknutí, šofér stavěl po prudkém zabrzdění na „každém kroku“ na znamení, chvílemi s námi jel, jako kdyby nás ukradl. Nic podobného jsme nikdy nezažili. Kdybychom měli jinou možnost, už bychom zpáteční cestu autobusem neabsolvovali.
To už nám dovolená plná zážitků pomalu končila. Poslední den jsme strávili převážně v průzračné, teplé vodě.
Autobus pro nás přijel ve stejném složení řidičů jako při příjezdu. Ani zpáteční cesta se neobešla bez problémů.
Odjezd byl ve večerních hodinách. Poté, co jsme minuli Split, začalo poprchávat a v dálce se objevovaly na obloze blesky. Teprve když jsme se dostali na území, kudy prošla válka, spustil se veliký liják a přepadla nás bouře. Ale to nebylo to nejhorší. Jeden řidič spal a s ním také celý autobus, jen já opět ponocovala. Tu jsem zjistila, že řidiči nefungují stěrače. Řidič byl nervózní, snažil se něco udělat, ale nepovedlo se. Zastavit nemělo cenu, protože na území několika desítek kilometrů nebyl jediný obydlený dům a k tomu ten liják. Jeli jsme krokem do neznáma. Když konečně bouře i déšť ustoupily a my se dostali k benzinovému čerpadlu, autobus zastavil. Byla jsem hrůzou vyčerpaná. Šla jsem k řidiči a říkám mu, že je mi špatně z toho, co jsem sledovala. Odpověděl, že to byla nejhorší cesta, jakou v životě absolvoval. Stěrače se pak oběma řidičům povedly opravit a domů jsme už dojeli bez problémů. Nepěkné zážitky z cestování se mi ztratily z hlavy a zůstaly jen krásné vzpomínky. Teprve „Téma na Březen“ mé vzpomínky na cestu autobusem opět oživilo.
Macizaj - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz