V létě 1998 jsme spolu s manželem a patnáctiletým vnukem odjížděli autobusem do chorvatského letoviska Omiš. Autobus nebyl výrazně pohodlný, ale já s vnukem jsem seděla na prvním sedadle u dveří, což nám zajišťovalo alespoň natažení nohou. Řidiči byli dva. Mladší z nich nás ujišťoval, že autobus je zcela v pořádku a oni nás  stoprocentně dovezou v pohodě až  do Omiše.

                   Projeli jsme Českou republikou, v Rakousku se pokochali mohutnými vrcholky Alp, pak následovalo Slovinsko a to už jsme překročili hranice Chorvatska. Ze Záhřebu jsme jeli vnitrozemím směrem na Split. Chorvatským územím jsme projížděli v noci. Velice nepříjemným zážitkem pro mě bylo, když jsem pohlédla na mladšího z řidičů /starší spal ve spacáku na zemi/ a on nemohl udržet oči. Postupně pil, jedl, otvíral si na sebe okno, kouřil, ale oči se mu stále zavíraly. Celý autobus byl pohroužen do spánku, jen já, jelikož musím všechno sledovat, jsem oka nezamhouřila. Měla jsem hrozný strach, aby opravdu neusnul. Konečně jsme zastavili na odpočívadle. Hrozně jsem si oddychla. Pak už převzal volant odpočatý řidič. Byla to pro mě veliká úleva, ale spát jsem nemohla. Začalo svítat a my se dostali do území „nikoho“. Projížděli jsme mrtvými vesnicemi, rozstřílenými domy, auty, zarostlými poli, loukami bez jakéhokoliv náznaku života. Přehnala se tudy válka, ve které spolu válčili Srbové s Chorvaty v létech 1991-1995. Čili, začátek dovolené nepěkný. Konečně jsme minuli Split a asi po 30 kilometrech jsme dorazili do místa naší dovolené.
        
         Ubytování jsme měli skvělé, pláž byla přes cestu, počasí nádherné, voda krásně teplá a jídlo výborné. Jelikož nejsme zvyklí celý den ležet na slunci a prostřídávat povalování s koupáním, prohlédli jsme si celé okolí. Omiš je velice krásné, staré, pirátské městečko, ležící mezi Splitem a Makarskou. Je obklopeno majestátným horským masivem Biokovo. Pozoruhodný je kaňon řeky Cetiny, vytesaný do horského masivu. Cetina se vlévá v Omiši do moře. Ve městě je řada památek, např. románský kostel sv.Petra, benediktínský klášter, vyhlídková věž. V úzkých, romantických uličkách se nachází  množství kavárniček a vináren.Vysoko nad městečkem se tyčí pirátský hrad, kam jsme také vyšplhali po místy špatně přístupném terénu. Vystoupali jsme vysoko nad Omiš, kde se pásly ovce a žili zde chudší lidé, kteří byli živi jen ze svého skromného hospodářství. Byli to velice milí lidé, kteří nám vyprávěli své pohnuté životní příběhy. Pohled na celé široké okolí i na protilehlý ostrov Brač byl úchvatný. Cestou dolů jsme si natrhali levanduli, která zde rostla ve velikých modrofialových kobercích, utrhli si zralé fíky a z vavřínového stromu si natrhali „bobkové listy“. Další den jsme navštívili ostrov Brač. Jeli jsme  lodí, vzdálenost Omiš – Brač byla po moři 12 km. Vylodili jsme se v městečku Postira. Ostrov Brač je považován za jeden z nejkrásnějších ostrovů Jadranu.  Je dlouhý 55 km a široký 25 km. Hlavním městem je Supetar. Brač nemá žádný vodní tok. Voda je sem přiváděna podmořským potrubím z pevniny. Na ostrově jsou kamenolomy, z nichž byl v minulosti dodáván stavební materiál, mramor, na řadu významných staveb, např. Diokleciánův palác ve Splitu, Bílý dům ve Washingtonu, Vídeňský parlament apod. V Postire jsme navštívili továrnu na výrobu konzerv se sardinkami, které se také expedují do České republiky. Na ostrově se daří mandarinkám, citronům, granátovým jablkům, plodům kiwi, které jsou pěstovány jako hroznové víno na roštech a visí v hroznech dolů, což jsme viděli poprvé. Také zde roste spousta léčivých bylinek. Ostrov nebyl válkou zasažen, právě tak ani Omiš, ale památníčky obětem jsou vidět na mnoha místech. Z malebného letoviska Postira jsme se lodí přesunuli do Supetaru. Zde jsme navštívili katolický kostel a vyslechli poutavý výklad o ostrově a jeho dávné minulosti. Cesta lodí zpět do Omiše už nebyla vůbec příjemná, blížila se bouře a vlny si s námi hrály jako se skořápkou. Ale dojeli jsme v pohodě.
                Během našeho pobytu jsme ještě  navštívili Split – druhé největší město na  jadranském pobřeží. Cesta autobusem do Splitu byla pro nás hororem. Autobus byl kloubový, narvaný k prasknutí, šofér stavěl po prudkém zabrzdění na „každém kroku“ na znamení, chvílemi s námi jel, jako kdyby nás ukradl. Nic podobného jsme nikdy nezažili. Kdybychom měli jinou možnost, už  bychom zpáteční cestu autobusem neabsolvovali.
 
              To už nám dovolená plná zážitků pomalu končila. Poslední den jsme strávili převážně v průzračné, teplé  vodě.
Autobus pro nás přijel ve stejném složení řidičů jako při příjezdu. Ani zpáteční cesta se neobešla bez problémů.
Odjezd byl ve večerních hodinách. Poté, co jsme minuli Split, začalo poprchávat a v dálce se objevovaly na obloze blesky. Teprve když jsme se dostali na území, kudy prošla válka, spustil se veliký liják a přepadla nás bouře.  Ale to nebylo to nejhorší. Jeden řidič spal a s ním také celý autobus, jen já opět ponocovala. Tu jsem zjistila, že řidiči nefungují stěrače. Řidič byl nervózní, snažil se něco udělat, ale nepovedlo se. Zastavit nemělo cenu, protože na území několika desítek kilometrů nebyl jediný obydlený dům a k tomu ten liják. Jeli jsme krokem do neznáma. Když konečně bouře i déšť ustoupily a my se dostali k benzinovému čerpadlu, autobus zastavil. Byla jsem hrůzou vyčerpaná. Šla jsem k řidiči a říkám mu, že je mi špatně z toho, co jsem sledovala. Odpověděl, že to byla nejhorší cesta, jakou v životě absolvoval. Stěrače se pak oběma řidičům povedly opravit a domů jsme už dojeli bez problémů. Nepěkné zážitky z cestování se mi ztratily z hlavy a zůstaly jen krásné vzpomínky. Teprve „Téma na Březen“ mé vzpomínky na cestu autobusem opět oživilo.