Původně důstojnické Jiráskovy sady jsou vybudovány na trojúhelníkovém území tvořeném soutokem řek Labe a Orlice. Počátky parku jsou spjaty s polovinou 19. století, v této době bylo město ještě pevností. V cípu soutoku Labe a Orlice byl zřízen důstojnický park, který byl veřejnosti nepřístupný.
V roce 1896 pozemky získalo město a umožnilo vstup do parku široké veřejnosti. Původní záhony se zeleninou byly nahrazeny růžovou zahradou a alpináriem. U hlavního vchodu mě vítá socha Aloise Jiráska. Pomník s reliéfní deskou Bratrstva od Bohumila Liznera a Josefa Srdínka byl postavený v roce 1922. Po asfaltové cestě přicházím do středu Jiráskových sadů.
Proti mně je kruhovitý parkový pavilon pro pořádání koncertů z roku 1932 a budova městské letní restaurace stavěná v r. 1929-1933 podle projektu arch. Jana Rejcha. V současnosti je zde umístěna floristická škola.
Přestože je květnové ráno, je nezvykle mrazivý vzduch, takže při procházce Jiráskových sadů v Hradci Králové jsou cestičky liduprázdné. Zdraví mě jen skupinky kachen, které čekají při mém zalovení v tašce nejspíš něco na zub, já u sebe kromě fotoaparátu však nic nemám.
Procházím kolem roubeného kostelíku sv. Mikuláše přemístěného z východoslovenské obce Habura u Medzilaborců, kde byl postaven v letech 1502 – 1510. V roce 1740 byl prodán do Malé Polany, kde byl přeměněn na řecko - katolický kostel sv. Mikuláše - Divotvorce a v roce 1935 zakoupen zásluhou hradeckého starosty Josefa V. B. Pilnáčka pro město Hradec Králové. Po nákladné a pečlivé restauraci byl umístěn do Jiráskových sadů. I hrazení obklopující kostelík je původní.
Vnímám opojnou vůni šeříků. Kromě nich je v parku i spousta dalších vzácných dřevin, mě dnes nejvíce okouzlily právě vonící šeříky, vznešené magnolie a nádherné svícny rozkvetlých kaštanů na břehu řeky u jezu Hučáku. Mezi jejich korunami na mě shlíží budova elektrárny. Labská elektrárna postavena v secesním stylu podle návrhu architekta Františka Sandera je jednou z nejkrásnějších secesních staveb ve městě. Dvoukřídlé budově dominuje věž s hodinami a plastickým znakem města v omítce. Hodiny jdou přesně a ukazují mi, že čas rychle běží, takže si musím pospíšit, abych stihla přijít až k soutoku řek.
Cestou si ještě vyfotografuji bronzové sousoší Labe a Orlice od akademického sochaře Josefa Škody. Alegorické sousoší zobrazuje odvážným způsobem splynutí Labe a Orlice v podobě nahých milenců. Bylo v parku umístěno už v roce 1934 a ve své době vyvolalo rozruch. Vyfotím ještě pár pózujících kachen na soutoku a moje hodina volna je pryč. Nemám dost času, abych si prohlédla všechny skvosty a zajímavosti zdejšího parku, hodně jsem slyšela o tzv. poterně, dochovanému zbytku pevnosti.
Takže někdy příště. Atmosféra Jiráskových sadů je totiž neskutečně krásná a jsou skvělým místem na procházku kdykoliv. Jsou půvabné na jaře, když kvetou záplavou květů, lákají svými koncerty a barevnými rozkvetlými záhony v létě.
Neodoláme jim ani na podzim, když se listy stromů zbarví do nepřeberného množství barev a pod nohami nám šustí zlaté listí nebo když se ponoří do zimního ticha pod sněhovou pokrývkou. Ale nejkrásnější a nejvoňavější jsou právě nyní, na jaře.
Maryen - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz