Jak jsme zdolali Zbrašovské aragonitové jeskyně

Manžel, jakožto zavilý jeskyňář téměř okamžitě přiklusal se seznamem jeskyní a jeskynních systémů v ČR a na Slovensku a začal chrlit jednu historku za druhou. O čem byly, si nepamatuji, protože mě začaly jímat mrákoty. No…, vynechám menší manželskou rozepři a prozradím, že nakonec naše první volba padla na Zbrašovské aragonitové jeskyně v lázních Teplice nad Bečvou. Jsou to nejteplejší jeskyně u nás, teplota se v nich celoročně pohybuje kolem příjemných 14 °C. Nejspodnější patra jeskyní jsou zaplněna jedovatým oxidem uhličitým, ale kvůli tomu přece panikařit nebudu, že?

Takže nabalit bundy, svačinu a plyšového medvěda (nezbytná to trampská výbava) a hurá do Teplic!!! První problémy nás čekaly už u pokladny. Prodavačka vstupenek z bůhvíjakého důvodu nechtěla synka pustit dovnitř, pokud mu nejsou tři. Ať jsem koukala, jak jsem koukala, nikde jsem se o takovém omezení nedočetla, tak jsem na oplátku zarytě tvrdila, že mu tři jsou. Prošlo mi to. Naštěstí.

Další nepříjemnosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Byť prcek před vstupem svatosvatě sliboval, že bude chodit za ručičku, jakmile se dveře otevřely a on uviděl schody, ozvalo se obávané: „Ruku ne! Sám!“ Obklopili jsme ho s manžou jako válečného zajatce a já celou cestu dolů trnula, aby neuklouznul a neupadl. Kupodivu ani nepodklouzl (což se o některých okolojdoucích říct nedalo) a dokonce jsme dolů dorazili mezi prvními.

Následovala poklidná část prohlídky. Vychutnávala jsem si výklad o unikátní výzdobě z aragonitu, gejzírových stalagmitech a kulovitých sintrových povlacích, až do chvíle kdy (dle mého) zajímavý výklad naší průvodkyně přerušilo prckovo rozlícené vřeštění: „Ne! Ne! Ne! Ne!“ A mě nenapadlo nic lepšího, než jeho pozornost odvést ke kapkám vody padajícím ze stropů. Jediným výsledkem bylo to, že se sálem pro změnu ozývalo co chvíli užaslé: „Jé!“, to když se spatřená kapička rozprskla o podlahu. Naštěstí ostatní návštěvníci jeskyní i průvodkyně byli velmi, velmi tolerantní.

Další rozčarování na sebe nenechalo dlouho čekat. Ať se synek snažil, jak se snažil, pejska v míjeném krápníku prostě ne a neviděl, i když ho slečna průvodkyně přesvědčovala, že tam určitě je. Totéž se opakovalo s madonou i ještěrkou. Nakonec to všechno označil za „divný kameny“ a šel dál.

Poslední laskomina se skrývala v jeskyních tolik oblíbené pravé jeskynní tmě. Ne, náš malý hrdina neřval, spíš s nelibostí poslouchal ustrašené pištění přítomných puberťaček. A když se na ně přes celou místnost rozkřikl: „Ticho! Nežvi!“, válela se celá přítomná skupina doslova v křečích. U východu nás pak někteří obdivně plácali po rameni a pochvalovali si, jaké to máme šikovné dítě a slečna průvodkyně se s námi loučila bujarým „Přijďte zas!“ a ještě nám dala magnetku. Tak tomu říkám príma výlet, nemyslíte?

Notburga – čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10