Hodina volna a Jiráskovy sady

V našem uspěchaném světě většinou nevíme, kam dřív skočit. Ale co když se nám najednou v našem rozvrhu objeví „okno“, hodina nečekaného volna a jsem právě ve městě? Mám na výběr bloumat obchody, zajít si na kávu nebo do parku. Volím poslední možnost.

Původně důstojnické Jiráskovy sady jsou vybudovány na trojúhelníkovém území tvořeném soutokem řek Labe a Orlice. Počátky parku jsou spjaty s polovinou 19. století, v této době bylo město ještě pevností. V cípu soutoku Labe a Orlice byl zřízen důstojnický park, který byl veřejnosti nepřístupný.

V roce 1896 pozemky získalo město a umožnilo vstup do parku široké veřejnosti. Původní záhony se zeleninou byly nahrazeny růžovou zahradou a alpináriem. U hlavního vchodu mě vítá socha Aloise Jiráska. Pomník s reliéfní deskou Bratrstva od Bohumila Liznera a Josefa Srdínka byl postavený v roce 1922. Po asfaltové cestě přicházím do středu Jiráskových sadů.

Proti mně je kruhovitý parkový pavilon pro pořádání koncertů z roku 1932 a budova městské letní restaurace stavěná v r. 1929-1933 podle projektu arch. Jana Rejcha. V současnosti je zde umístěna floristická škola.

Přestože je květnové ráno, je nezvykle mrazivý vzduch, takže při procházce Jiráskových sadů v Hradci Králové jsou cestičky liduprázdné. Zdraví mě jen skupinky kachen, které čekají při mém zalovení v tašce nejspíš něco na zub, já u sebe kromě fotoaparátu však nic nemám.

Procházím kolem roubeného kostelíku sv. Mikuláše přemístěného z východoslovenské obce Habura u Medzilaborců, kde byl postaven v letech 1502 – 1510. V roce 1740 byl prodán do Malé Polany, kde byl přeměněn na řecko - katolický kostel sv. Mikuláše - Divotvorce a v roce 1935 zakoupen zásluhou hradeckého starosty Josefa V. B. Pilnáčka pro město Hradec Králové. Po nákladné a pečlivé restauraci byl umístěn do Jiráskových sadů. I hrazení obklopující kostelík je původní.

Vnímám opojnou vůni šeříků. Kromě nich je v parku i spousta dalších vzácných dřevin, mě dnes nejvíce okouzlily právě vonící šeříky, vznešené magnolie a nádherné svícny rozkvetlých kaštanů na břehu řeky u jezu Hučáku. Mezi jejich korunami na mě shlíží budova elektrárny. Labská elektrárna postavena v secesním stylu podle návrhu architekta Františka Sandera je jednou z nejkrásnějších secesních staveb ve městě. Dvoukřídlé budově dominuje věž s hodinami a plastickým znakem města v omítce. Hodiny jdou přesně a ukazují mi, že čas rychle běží, takže si musím pospíšit, abych stihla přijít až k soutoku řek.

Cestou si ještě vyfotografuji bronzové sousoší Labe a Orlice od akademického sochaře Josefa Škody. Alegorické sousoší zobrazuje odvážným způsobem splynutí Labe a Orlice v podobě nahých milenců. Bylo v parku umístěno už v roce 1934 a ve své době vyvolalo rozruch. Vyfotím ještě pár pózujících kachen na soutoku a moje hodina volna je pryč. Nemám dost času, abych si prohlédla všechny skvosty a zajímavosti zdejšího parku, hodně jsem slyšela o tzv. poterně, dochovanému zbytku pevnosti.

Takže někdy příště. Atmosféra Jiráskových sadů je totiž neskutečně krásná a jsou skvělým místem na procházku kdykoliv. Jsou půvabné na jaře, když kvetou záplavou květů, lákají svými koncerty a barevnými rozkvetlými záhony v létě.

Neodoláme jim ani na podzim, když se listy stromů zbarví do nepřeberného množství barev a pod nohami nám šustí zlaté listí nebo když se ponoří do zimního ticha pod sněhovou pokrývkou. Ale nejkrásnější a nejvoňavější jsou právě nyní, na jaře.