Jsem adoptovaná, ale štastná

Před 30 lety jsem se narodila dvěma lidem, kteří si mne zřejmě neplánovali a proto mne později odložili. Podle výpovědi mé adoptivní maminky, která si mne adoptovala ve 4 letech a z dočtení  průkazních materiálů, které uváděly výpovědi jak biologické matky, tak svědků z jejího okolí, jsem jednoduše byla nechtěným dítětem a byla jsem přítěží.

Narodila  jsem se v Praze. Má biologická matka se živila jako pokojská a můj otec pocházel odkudsi z Havířova.Jak se ti dva seznámili, mi asi tak trochu dochází, ale těžko říct. 3 roky se mnou "matka vydržela" a jednoho dne mne prostě jen tak, jako bych byla nějaká věc, nechala na autobusové zastávce a odjela autobusem na 30 let někam pryč.(Tato informace je z výpovědi svědků z autobusové zastávky.)Tehdy mne odvedli lidé  na tehdejší VB a ti mne umístili do dětského domova, protože po matce a otci se slehla zem. Ještě štěstí, že si z té doby nic nepamatuji. Nebyly by to hezké vzpomínky, určitě ne.

V domově jsem byla rok a po tom roce si mne odtamtud vzala a adoptovala má nynější nejúžasnější maminka na světě. Byly mi 4 roky a já v ten den, kdy si mne má nová maminka odvážela domů (zrovna na Štědrý den) byla asi moc šťastná, a má maminka měla nejkrásnější Vánoce, protože se stala mojí maminkou. Maminka byla čerstvě ovdovělá, když si mne adoptovala a jelikož nemohla mít děti, rozhodla se proto po smrti svého manžela pro adopci. Moc jí za to děkuji. Nelze slovy vyjádřit, jak moc jí jsem vděčná a jak moc si jí vážím a jak moc ji mám ráda.

Pracovala jako zdravotní  sestřička na poliklinice v Praze. Jelikož byla vdova, musela mít doporučení ze zaměstnání o tom, že je schopná se sama postarat a uživit dítě. Maminka byla jednou z nejsvědomitějších sestřiček, a proto splňovala veškeré předpoklady k adopci dítěte.
Měly jsme s maminkou asi ten nejkrásnější Štědrý den v životě. Začal mi konečně nový a krásný a hlavně láskyplný dětský život. Byla jsem konečně doopravdy milována. Děkuji Ti, mami.

Můj nový život začal. Ale tak jednoduché to ze začátku nebylo. Byla jsem silně zaostalá, jak po psychické stránce, protože jsem strádala, tak po stránce motoriky. Špatně jsem mluvila, počůrávala jsem se, neuměla jsem si říct, co chci, co potřebuji. Ale maminka to se mnou vše dohnala, věnovala se mi, chodila se mnou po poradnách a dávala mi veškerou lásku, kterou jsem tehdy potřebovala nejvíce. Zachovala se jako opravdová milující máma, co své dítě miluje a udělá pro něj vše. To je "pravá maminka!"

Začala jsem pak chodit do školky. Do školy jsem šla o dva roky později než ostatní, protože jsem ještě nebyla připravená, ale ne vinou mé adoptivní maminky, nýbrž následkem zanedbávání mojí biologickou matkou. Učila jsem se dobře. Neměla jsem problémy. Léta běžela a já vyrůstala s mojí maminkou. Bez tatínka. Nějak jsem si v té době neuvědomovala, jakou roli má a proč nemám tátu. Vyrůstala jsem jen s maminkou.

V páté třídě mne maminka seznámila s jedním strejdou, co se narodil v Čechách, ale odstěhoval se do Rakouska, a jak se u nás otevřely hranice, tak se vrátil zpátky. Byl to moc hodný strejda a vozíval mi tehdy tady nedostupná Kinder vajíčka a hrál si se mnou. Jezdíval k nám čím dál tím víc častěji, až se mě jednoho dne mamka zeptala, jestli bych nechtěla mít tátu? Já ale nevěděla, co to obnáší. Bylo mi to nějak jedno. Souhlasila jsem. Tak jsem nakonec měla i hodného a milujícího tatínka. Je to nejlepší muž v mém životě..., je to můj nejlepší táta na světě. A rodiče jsou jedni z mála, co žijí v tak krásném manželském vztahu. Jsou prostě úžasní.

Zhruba v patnácti letech mi začalo ale vrtat hlavou, kdo a proč jsem adoptovaná. Bylo to období puberty a neměli to rodiče se mnou zrovna lehké. Jednou jsem při uklízení přišla na podklady o mé adopci a tam jsem si přečetla veškerou pravdu. Samozřejmě jsem to po mamce chtěla vysvětlit. Už si moc nepamatuji, co přesně a jak mi to vysvětlila, ale od té doby jsem ji tímto tématem už nezatěžovala. Udělali s tátou pro mne spoustu dobrého a svou láskou a péčí mne zahrnovali, že jsem ani sama nechtěla vědět o své minulosti už nic víc. Až....

Zhruba před rokem, co mi umřel syn, jsem zjišťovala, jaký mají mé děti mezi sebou úžasný sourozenecký vztah. Tehdy mi bliklo hlavou, že třeba mám také nějakého sourozence? Že mám někde sestru či bratra. I když v naší rodině po smrti syna zavládl smutek, já měla strašnou chuť se najednou dozvědět, jestli nemám sourozence.

Mám u sebe totiž rodný list mých biologických rodičů, který mi dala mamka. Začala jsem přes internet. Zadávala jsem všelijaké stránky na vyhledávání osob, bezúspěšně. Pak jsem zadávala, ale jenom údaje o otci přímo do PC a pod těmito údaji se pár shodných našlo. Psala jsem maily, ale také bez úspěchů. Až jsem se jednou rozhodla i pro televizní pořad Pošta pro tebe.

Napsala jsem tam. Nezajímá mne, co je s mými biologickými rodiči, ale zda mám sourozence. Nechci vědět, co je s rodiči, pro mne jsou to cizí lidé a nikdy jim neodpustím, jak se ke mně tehdy zachovali. Třicet let se neozvali, a já proto nemohu odpustit. Nikdy. Jednou jsem našla stránku na internetu, kam napíšete, koho hledáte a čekáte, zda se vám ozve. Představte si, že hned druhý den se mi přes mail ozvala má údajná sestra a napsala mi, že bydlí s mým otcem a jejím v Čechách a že o mně několikrát mluvili a pokud budu chtít více informací, tak mám napsat.

Byla jsem překvapená, šťastná a v šoku zároveň. Ale štěstí netrvalo dlouho. Sestra už se nikdy neozvala. A před půl rokem mi volala produkční z Pošty pro tebe, že našli jednoho z mých biologických rodičů a zda mám zájem o zkontaktování. Hned jsem věděla, co říct. Řekla jsem paní, že nemám zájem, že pro mne to jsou cizí lidé, že mi jde o to vědět, zda mám sourozence. Paní si to poznamenala a rozloučily jsme se.Tak doufám, čekám a moc si přeji najít své sourozence. Moc.

Chci poděkovat svým rodičům, že mne milovali a milují. Že mne vychovali a byli mi stále nablízku. Že strpěli mé manýry a nikdy se ke mně neodvrátili zády. Že mi vždy pomohli z nesnází. Děkuji Vám moc.

Autor:mamina30