Dnes se chystám k zubaři, jsem objednaná na sedmnáctou hodinu. Manžel mi jede dělat garde, protože tvrdí, že zubař je proutník, tak je z chlapského pohledu asi lepší nenechat nic náhodě. Není žárlivec, tyran ani násilník, jen toho zubaře nějak nemá rád. Co bych neudělala pro klid v rodině.

Je to pro mě ale komplikace, musím si vše zorganizovat, abychom zdárně a včas vyrazili, včetně devítiměsíčního synka. Uvařila jsem brzy, aby malý mohl jít hned po obědě spinkat a u zubaře nebyl protivný. Všechno jde jak po másle, honem ošplouchnu nádobí a jdu uložit synka. Ten je unavený a hned usíná. Paráda, stihnu vyžehlit nějaké prádlo než se probudí. Zrovna přejíždím žehličkou poslední tričko, když se malý začne vrtět a je vzhůru. Jsem spokojená, jak to krásně vychází, jsou 4 hodiny, je akorát tak čas začít se chystat.

Plánuju si, jak donesu malého manželovi do obýváku, vyčistím si zuby, pak obléknu sebe i malého a můžeme jet. V obýváku manžel vzhlédne od počítače a praví, že by si ještě dal rychlé kafe. No dobře, myslím si sice, že ho už mohl mít dávno uvařené pro nás oba, ale ta chvilička mě nezdrží. V kuchyni chystám kávu do kávovaru a než se uvaří, uklízím oschlé nádobí a chystám synkovi pytlíček s přesnídávkou, lžičku, bryndák a lahvičku s vodou.

A to už na mě pípá kávovar, má hotovo. Rozleju do šálků dvě malá piccola, donesu ho manželovi k počítači, v poklusu do sebe leju to svoje. Pije kafe a říká mi, abych mu oblékla synka, půjdou se na chvíli podívat nahoru k babičce, budu tak prý mít čas se připravit. Oblékám synka a slyším zvuk otáčení klíče v zámku WC. Ó jé, manžel se napil kafe a to hned udělalo efekt, doufám, že tam nebude vysedávat jako obvykle, ví, že spěcháme. Malý je nabalený, manžel nikde. Přivezu si tedy kočárek a jedu s ním chvíli na terasu, doma by mu bylo horko. Konečně vychází manžel ze záchoda, převezme dítě v kočárku a konečně odjíždějí. Mezi dveřmi se manžel ještě stihne zeptat, jestli jsem nachystala vodu, svačinku a hračky pro syna.
Honem na sebe něco navlíknu a běžím do koupelny vyčistit si zuby, je už hodně pozdě. S kartáčkem v puse běhám po bytě, ještě nachystám pračku, abych ji hned po návratu zapnula. Taky bych mohla uchystat malému koupání, určitě přijedeme pozdě, bude už protivný, budu ráda, že to mám připravené. V pokojíčku vytahuju ze skříně čisté pyžamko a slyším z venku hlasy "Mamko, my jsme tady, malý tě venku hledá a volá". Vytahuju z pusy kartáček, dám miláčkovi pusinku, že  se mu stýskalo a jdu si konečně dočistit ty zuby. Utrhnu kousek niti a pulíruju mezizubní prostory. Vtom slyším zoufalý hlas manžela: "Mamko, pomoc, on se mi v náruči vždycky tak zkroutí, já nevím, jak si ho srovnat." Nit zakleslá mezi stoličkami mi vyčuhuje z pusy. Jak sumec s fousama běžím vyprostit syna.

Konečně mám zuby čisté, už je ale pozdě, za deset minut mám sedět v křesle. Manžel mi předá syna, jdu napřed k autu, on že mi vezme tašku a zamkne. Běžím k autu v domnění, že stihnu dítě připnout do autosedačky než manžel zamkne. S dítětem na ruce přibíhám k autu, cestou málem zakopnu o kočárek, ponechaný uprostřed parkoviště. Připnu dítě do sedačky, otevřu kufr, naložím kočár. Přeparkuju auto švagrové, které blokuje výjezd tomu našemu. Uřícená se ženu zpátky do auta k synovi, který už se zlobí, že byl ponechaný o samotě.

Nasazuju mu na hlavu čepičku, kterou si předtím vzteky strhnul z hlavy. Je 16.59. Pohodovým krokem přichází manžel a zapaluje si cigaretu.
Občas si říkám, že bych chtěla na jeden den vyzkoušet, jaké to je, být mužem.