Napsáno životem, aneb jak život zamíchal moje karty

V lidském životě se stávají věci, které jsou prostě nepředvídané, nečekané, ale především předem odmítané. Já jsem to své ne a nikdy vypustila z hlavy tak rychle, že jsem ani sama nevěděla jak.

Asi stejně, jako každá mladá holka, jsem si prožila svou první lásku. Nevím však dodnes, zda ta první byla opravdová, ale asi ne. Opravdová vlastně ano, ale jako první, jelikož žádné jiné přídavné jméno jsem pro ni nenašla. Po ní následovaly i další vztahy, většinou krátkodobé, beze smyslu a jejich význam nenaplňoval ani v nejmenším moje budoucí záměry, které by se alespoň trochu slučovaly s realitou, kterou jsem chtěla žít.

Od svých dvaceti let jsem bydlela sama, v bytě mojí babičky, která naopak bydlela u mých rodičů, jelikož její zdravotní stav, který sice nebyl v té době vážný, ale starost o ni byla čím dál více oprávněná. S babičkou jsem si prostě vyměnila pozici. Já bydlela v jejím bytě a starala se o něj, ona zase doma, u svého syna, kde nikomu nebyla, jak pořád říkala, na obtíž. Spíše naopak. Babiččiným přáním však bylo, aby mi její byt zůstal. To jsem věděla již léta před tím, jelikož jsem byla hlášená v tomto malém bytě jako spoluuživatelka, proto mi nezbylo nic jiného, než pomyslet na budoucnost. Moje málo placená, přitom náročná práce v kanceláři mě nijak nebavila, proto jsem se rozhodla změnit pracovní místo, a bylo by tomu tak i v případě, kdybych bydlela v bytě u rodičů. Babička zemřela, tatínek, jako jediný dědic v první linii její přání přijal a byt mi po výplatě jeho neteře a synovce přenechal.

Byla jsem prostě svobodná, soběstačná, mladá žena, která se o sebe uměla postarat. Žila jsem si po svém. Uvařila jsem si, to, co jsem měla ráda a nač jsem měla zrovna chuť, četla jsem si, na televizi jsem se dívala, když jsem měla zájem. Proč bych měla obtěžovat sebe samu nějakým dalším vztahem, který by stejně skončil fiaskem?! Prostě jsem si tyto životní pokusy zakázala, mužský na ulici přehlížela.

Asi dva měsíce po smrti mojí babičky následovalo něco, co se nedalo prostě přeslechnout. Moji rodiče přijeli z chalupy a já jsem si vyslechla takové informace, že jsem si připadala, jako bych byla snad nějaká ošklivka a zároveň předem odsouzená stará panna, která zůstane na ocet a v duchu pro sebe jsem si říkala, zda jsem neměla klid v době, kdy na chalupu jezdili sami a já se starala o babičku. Moji rodiče mi totiž oznámili, že jsem udělala chybu a nejela s nimi...! To bylo hodně staré a otřepané téma, aby mi dali najevo, že je stále tak nějak potřebuji. Ovšem když jejich vyprávění došlo k vrcholu, tak jsem syčela, prskala a s prominutím držkovala tak, že se se mnou už dále ani bavit nechtěli, což jsem se nedivila a přivítala jsem jejich následující postoj, nastal klid a naprosto pohodový podvečer. Najednou se tatínek "vrátil k věci", k podstatě předešlého rozhovoru a řekl mi, že jsem měla být s nimi...ZASE!!! Řekla jsem si, že to není už možné, ale nechala jsem tatínka domluvit....Dozvěděla jsem se, jak tam poznali kluka, jak byl prima, jak byl hezkej...a že je to švagr toho a bratr téhle. Byla jsem s jejich informacemi hotová hodně rychle..., prostě mi chlap do baráku nesmí, a to ještě hodně dlouho, jelikož se dříve, jak v pětadvaceti vdávat prostě nebudu!!!

Ale, ale, situace si vyžádala své!

Asi tři týdny poté, kdy mě rodiče lanařili k tomu, abych s nimi jela na víkend, jsem s nimi nakonec jela, kamarádky měly jiný program a co sama ve městě? Měla jsem ovšem tu "čest" poznat toho fajn kluka, kterému prý tatí od začátku říkal "zeťáčku" a mě z toho bylo nanic. Pohledný ano, můj typ naprosto ne. Sympatický ano, ovšem na můj vkus příliš mlčenlivý typ člověka, ze kterého bylo dostat slovo, jako z jalové krávy tele.

Pár setkání, pár k ničemu nevedoucích slibů, které jsme dávali jeden druhému. To byl začátek. Možná by to byl i konec, jenže jednoho večera jsem ho pozvala na kafe ke mně domů. Neodmítl a přijel. Jeho návštěvou mě poctil asi po půl roce, kdy jsme se podívali jeden druhému z očí do očí. Zůstal u mne přes noc a "domů" se už nevrátil. Tedy ano, vrátil, ale pouze pro své osobní věci.

Uplynulo dalších pár měsíců, dohromady od našeho seznámení asi tak třičtvrtě roku, kdy jsme si řekli "ANO". O termín svatby jsme si "zažádali" po třech měsících společného soužití, přičemž nikdy před tím jsme spolu nechodili, jen se vídali.

Po svatbě jsme byt "vyměnili" za větší, dva roky po svatbě se nám narodil syn. Po letech se nám však změnil styl života. Manžel onemocněl a je invalidní.

Přes úskalí, které nám život dal nebo i vzal, žijeme myslím spokojeně. Svého muže miluji. Vztah s ním nebyla první láska, ale můžu upřímně napsat, že byla, je a bude opravdová.

Tu naši kávu, na kterou jsem ho pozvala, pijeme spokojeně 18 let....

Vikitorie – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete