Nic se nevede

Některé věci se mi v životě prostě nevedou. Namátkou. Mám neustále zamotaná sluchátka od empétrojky. Co zamotaná, dokonale zašmodrchaná, převzatý termín zahňouraná je, myslím, přesnější. Když si šňůru zpívající krabičky přehodím přes hlavu a dám pecky do uší, vytahuje mi je motanec drátků jako africkému domorodci, který se chystá na slavnost. A na pěti metrech chůze třináctkrát vypadnou. Totéž se mi děje u handsfree.

Neumím osvobodit mražený špenát z igelitového obalu. Ruce mám do krve poškrábané, nehty ulámané jako puberťák. Toho, kdo zmrzlou zelenou kostku napresoval do tlusté umělohmotné folie, bych trestala mučením. Musel by den co den celý rok vařit jídlo z šedesáti špenátů. Vyjmutých z igelitu na čas.  

Neumím si koupit, pánové prominou dámskou odbočku, podprsenku. Nesnáším tenhle kousavý škrábavý škrtivý pruh látky drahý jak oběd v Allegru, co se pod svetrem podivně dme a krajky z něj trčí, jako by na těle rostly stegosaurovy ostny. Všude teď nabízejí ty, co mají prsa zdvihnout až do nebe a zvětšit na zdánlivou velikost EE (proooč). Ale která ji oblékne, vypadá, že jí vyrůstají zprostředka hrudního koše a mají tvar z jedné strany spláclé koblihy.  Navíc, nikdy jsem nepochopila smysl téhle kamufláže. Mám–li tím lákat za jistým účelem, musí látka v určitou chvíli pryč …. Nu a co se ukáže :-)?   

Nedokážu v životě spoustu věcí a ty shora jmenované jsou mi ukradené.

Co mě skutečně trápí, je třeba to, že se občas neumím sejít s lidmi, které mám ráda. Důvody, proč to nejde, vyskakují jak blechy z vesnického psa.

Že se mi někdy nedaří říkat přesně to, co mám na srdci. O co přicházím, co zkazím, na co nedosáhnu, co mi uteče, když mlžím nebo mlčím jako pstruh potoční?  

A vůbec nemám radost z toho, že mi čas od času nejde věřit v příznivý poměr věcí dobrých ke špatným.

Co ale dovedu, je doufat, že to nemusí být navždy ztracené.

Určitě začnou vyrábět neviditelné podprsenky, co neškrtí.

Čtěte také:
Životní optimismus? ... aneb pozor bliká kontrolka
Komu je dáno...
Jak jsem věřila na lásku