Květina Vánoc - Vánoční hvězda
Školní rok a prázdniny ve školním roce 2024/2025
Vánočka - nejoblíbenější recepty
Hrajte s námi SUDOKU online !
Operační chování je typické jak pro lidi tak i pro zvířata – prakticky se jedná o princip odměny a trestu. (Klasické podmiňování je typicky zvířecí, proto se mu v tomto článku nebudeme věnovat.)
Operantní podmiňování je posilováno svými důsledky (čím častěji nebo intenzivněji odměna či trest přichází, tím hlouběji se tento zážitek vepíše do paměti.). Dítě (nebo samozřejmě i dospělý) se soustředí na to, co se stane. Při operantním podmiňování se odměna dává pouze, jestliže dítě dobře odpoví nebo reaguje. Dítě musí jednat tak, aby dosáhlo odměny, protože
odměna ho těší a touží po ni. Takovou odměnou
může být cokoliv, co je příjemné – výlet, sladkost... Nicméně – a to
bychom měli mít na paměti neustále – odměnou je nejčastěji prostá
pozornost rodičů, pochvala, pohlazení, úsměv či prostý milý tón hlasu
rodiče. Toho lze využít už při výchově velmi malých dětí – téměř od
narození. Pohlazení nebo úsměv nás jako rodiče nic nestojí a přesto jím
dítěti dáváme neuvěřitelně hodně! „Abstraktní odměny“ tedy citové by
měly ve výchově rozhodně převažovat nad těmi „materiálními“.
Nezapomínejme také, že nedostatek citové odměny může být pro dítě stejně
významný jako trest. Například nezájem rodičů je jednou z největších
chyb ve výchově.Dítě vnímá reakce nejen na své vlastní skutky, ale také například na činy svých vrstevníků. (Pokud Honzík vidí, že kamarád tahá pejska za ocas a maminka se na něj za to zlobí, uvědomí si, že se to nemá dělat.) To může mít samozřejmě významný pozitivní vliv na formování osobnosti (jak koneckonců říká staré přísloví „Poučme se i z chyb druhých. Život je příliš krátký, než abychom je stihli všechny napáchat sami!“) Nebezpečný je však fakt, že stejně tak může být důsledek velmi negativní. Příkladem může být známý problém násilí v médiích. (Když Honzík sleduje film, kde si hlavní hrdina „prostřílí“ cestu ke štěstí a nikdy není dopaden, je pro něj těžké pochopit, proč je toto chování špatné.)
Co je efektivnější – odměna nebo trest? Odměníme-li jakékoliv jednání (ať už pochvalou, úsměvem, dárkem, či jakkoli jinak), automaticky dáváme najevo, že toto jednání je správné a v člověku je tak posilujeme. (Pochopitelně může tímto způsobem být posíleno i jednání protispolečenské či ještě závažnější povahy, což přináší řadu problémů. Například je li dítě chváleno za krádež, je pro ně i v pozdějším věku obtížné pochopit, že krást se nemá.) Trest však může mít zcela protichůdné důsledky. Obecně vzato záleží na tom, jak je trest podán, o jaký trest se jedná, je-li zdůvodněn, jaký je celkový vztah trestaného a trestajícího, zda je reakce na stejný čin stejná, dopustí–li
se ho
různé osoby...
Trestem může dojít k oslabení nebo potlačení už
existující reakce a k naučení se novému, nebo k upevnění existující
reakce! (K tomu často dochází, není-li dítě téměř vůbec odměňováno. Pak
je pro ně důležité, aby si ho někdo vůbec všiml – i za cenu trestu. Jak
už jednou zaznělo, nezájem je pro dítě skutečně velkým a krutým
trestem!!!) Obecně mnohem lepších výsledků při učení dosahuje metoda
odměn, protože účinek trestu není tak zřetelný jako u odměny. (Honzík
ví, že nemá kopat do hračky, ale chybí alternativa, co tedy má dělat.)
Dále může vzniknout odpor nebo strach vůči trestající osobě nebo k
situaci, kde k trestu dochází (Honzík se raději bude tatínkovi vyhýbat,
aby ho zase nepotrestal) a také extrémní a bolestivý trest může vyvolat
agresi (člověk nemá rád, když je v pozici oběti, proto si situaci otočí
ve svůj prospěch, aby zažil pocit cíly a necítil se tak bezmocný).
Dalším nebezpečím je naopak naučení se bezmoci.
Dítě, které je často trestáno a není (nebo téměř není) odměňováno, si zvykne na trest a stává se apatické, neboť si uvědomuje, že jej prostě musí přetrpět a nemůže se mu vyhnout.
Důležité je také posilování případně vyhasínání – tedy odměna nebo trest by měly přicházet pravidelně, dokud si dítě jejich důsledek nevštípí do paměti. Například pokud učíme dítě zdravit, nestačí pochválit jej jen při prvním zdařeném pokusu. Odměňujeme jej tak dlouho, dokud se pro něj pozdrav nestane samozřejmostí. Pokud pak pozdravit zapomene, je nutné mu to opět připomenout (Například formou pokárání „Ale, Honzíku, ty už přece umíš zdravit, to není pěkné, když paní neodpovíš“ a podobně.)
Naprosto matoucí je pak pro dítě situace, kdy se mu za stejné chování dostává střídavě odměny i trestu. Jednou je za to, že dal pejskovi pusinku pochválen („Ty jsi ale hodný chlapeček, máš Azora rád, že?“) a podruhé pokárán („Fuj, to se nedělá, pusinkovat psa!“) Tyto rozdílné reakce často přicházejí od různých lidí (nezřídka mají na stejnou situaci jiný pohled tatínek a jiný maminka), ale setkáváme se i s tím, že různě reaguje tentýž člověk. Dítě pak logicky nechápe, jestli se zachovalo správně nebo špatně a naučení se správnému chování mu zákonitě trvá mnohem déle.
Již u malých dětí je tedy důležité bezprostředně posilovat (chvála za dobré chování, výtka za agresi). Chceme-li člověka (či zvíře) něco naučit, nemůžeme čekat, až to udělá spontánně, je třeba tvarovat - tedy posilovat pouze ty reakce, které odpovídají záměru a postupně je pozměňovat (posouvat) až do výsledné podoby.
Nicméně žádný obecně platný návod ohledně používání odměn a trestů neexistuje. Tak, jak nenajdeme na světě dva zcela shodné lidi, neocitneme se nikdy ani ve dvou naprosto identických situacích. Měli bychom však mít stále na paměti, že i naše chování je pro druhé vzorem. Pokoušíme-li se tedy z člověka výchovou „dostat to nejlepší“, měli bychom především upřednostňovat pozitivní přístup a tedy i používat mnohem častěji odměn (a pozitivních motivací) než trestů.
Trestem může dojít k oslabení nebo potlačení už
existující reakce a k naučení se novému, nebo k upevnění existující
reakce! (K tomu často dochází, není-li dítě téměř vůbec odměňováno. Pak
je pro ně důležité, aby si ho někdo vůbec všiml – i za cenu trestu. Jak
už jednou zaznělo, nezájem je pro dítě skutečně velkým a krutým
trestem!!!) Obecně mnohem lepších výsledků při učení dosahuje metoda
odměn, protože účinek trestu není tak zřetelný jako u odměny. (Honzík
ví, že nemá kopat do hračky, ale chybí alternativa, co tedy má dělat.)
Dále může vzniknout odpor nebo strach vůči trestající osobě nebo k
situaci, kde k trestu dochází (Honzík se raději bude tatínkovi vyhýbat,
aby ho zase nepotrestal) a také extrémní a bolestivý trest může vyvolat
agresi (člověk nemá rád, když je v pozici oběti, proto si situaci otočí
ve svůj prospěch, aby zažil pocit cíly a necítil se tak bezmocný).
Dalším nebezpečím je naopak naučení se bezmoci. Dítě, které je často trestáno a není (nebo téměř není) odměňováno, si zvykne na trest a stává se apatické, neboť si uvědomuje, že jej prostě musí přetrpět a nemůže se mu vyhnout.
Důležité je také posilování případně vyhasínání – tedy odměna nebo trest by měly přicházet pravidelně, dokud si dítě jejich důsledek nevštípí do paměti. Například pokud učíme dítě zdravit, nestačí pochválit jej jen při prvním zdařeném pokusu. Odměňujeme jej tak dlouho, dokud se pro něj pozdrav nestane samozřejmostí. Pokud pak pozdravit zapomene, je nutné mu to opět připomenout (Například formou pokárání „Ale, Honzíku, ty už přece umíš zdravit, to není pěkné, když paní neodpovíš“ a podobně.)
Naprosto matoucí je pak pro dítě situace, kdy se mu za stejné chování dostává střídavě odměny i trestu. Jednou je za to, že dal pejskovi pusinku pochválen („Ty jsi ale hodný chlapeček, máš Azora rád, že?“) a podruhé pokárán („Fuj, to se nedělá, pusinkovat psa!“) Tyto rozdílné reakce často přicházejí od různých lidí (nezřídka mají na stejnou situaci jiný pohled tatínek a jiný maminka), ale setkáváme se i s tím, že různě reaguje tentýž člověk. Dítě pak logicky nechápe, jestli se zachovalo správně nebo špatně a naučení se správnému chování mu zákonitě trvá mnohem déle.
Již u malých dětí je tedy důležité bezprostředně posilovat (chvála za dobré chování, výtka za agresi). Chceme-li člověka (či zvíře) něco naučit, nemůžeme čekat, až to udělá spontánně, je třeba tvarovat - tedy posilovat pouze ty reakce, které odpovídají záměru a postupně je pozměňovat (posouvat) až do výsledné podoby.
Nicméně žádný obecně platný návod ohledně používání odměn a trestů neexistuje. Tak, jak nenajdeme na světě dva zcela shodné lidi, neocitneme se nikdy ani ve dvou naprosto identických situacích. Měli bychom však mít stále na paměti, že i naše chování je pro druhé vzorem. Pokoušíme-li se tedy z člověka výchovou „dostat to nejlepší“, měli bychom především upřednostňovat pozitivní přístup a tedy i používat mnohem častěji odměn (a pozitivních motivací) než trestů.
Agrant - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz
 |
 |
|
|
|
|
|
|
|
|
|
 |
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 |
