Pohádka?

Bylo nebylo, asi tahle začíná většina pohádek.

Žila mladá žena s dcerou. Manžel a současně otec je opustil necelé dva měsíce před porodem. Moc lehce se jim nehospodařilo, protože takzvaný „krkavčí otec“ nejevil o dceru vůbec žádný zájem. Alimenty byly v té době směšné, on si žil coby horník jako pán, ale na dceru odmítal dobrovolně platit ty čtyři stovky, které se musely řešit srážkou ze mzdy. Soudy o alimenty na manželku se táhly tak dlouho, že dříve utekla mateřská. Žena se vrátila mezitím do práce, to již po třech letech byli taky rozvedeni, bývalý partner se potřeboval oženit, stačil mít další dvě nemanželské děti.

Nebýt rodičů, tedy dědečků malé holčičky, kteří je nechali u sebe bydlet a živili je a šatili, zřejmě by velmi špatně skončily.

Po nástupu do zaměstnání již bylo veseleji, dcera mohla rodičům přispívat na domácnost a přece jen velmi skromně své malé dívence něco dopřát. Dědáčci malou velmi zbožňovali, byla jako jejich vlastní dítě, však se jim to dnes ve stáří snaží vracet, seč jí síly stačí.

Když bylo malé Martičce kolem tří let a začala chodit do školky, stála právě u okna ložnice, kde maminka stlala postele. Viděla přijet souseda, otce Jarušky, se kterou si hrávala, a zeptala se: „Maminko, proč já vlastně nemám tatínka?“ Nastala chvíle ticha, pak přišla odpověď: „Martičko, každý má tátu, akorát právě ten tvůj má jinou paní a s ní má další děti, o nás nemá zájem.“ Holčička si to ve své hlavičce přebrala a více se na nic neptala, dokonce, když jí máma chtěla ukázat jeho fotku, odmítla se podívat. Později, když si myslela, že ji nikdo nevidí, se šla do šuplíku podívat.

Malé bylo šest let. Dostaly byt ve městě, máma si tam našla lépe placenou práci, odstěhovaly se, ale k dědáčkům jezdily každý víkend a také celé prázdniny trávila vnučka u nich na venkově. To již měla mladá žena všech tahanic po soudech a úřadech tak akorát dost a přestala dluhy na dítě vymáhat.

Často spolu chodívaly na procházky a povídaly si. Martička se dožadovala sourozence, samotné jí bylo smutno. Maminka se jí snažila vysvětlit, že k tomu je potřeba právě ten tatínek. Chvíli se s tím malá dala uchlácholit, pouze mamka trnula hrůzou, aby na ulici neoslovila nějakého cizího muže, zda nechce být jejím tatínkem. Naštěstí se tak nestalo.

V novém domově se skamarádila s Leničkou, kterou měla máma za svobodna. Děvčata si mezi sebou všechno pověděly. Jednou večer si Martička přisedla k mámě: „Mami, já ti povím tajemství: na to, aby se narodilo děťátko, není potřeba být vdaná, Leničky maminka nikdy vdaná nebyla.“

Další chvíle ticha: “Jistě, máš pravdu, na to stačí, když se lidé mají rádi!“ „Tak proč nikoho nechceš mít ráda?“ „Marti, to není pouze o tom, ale já jsem nemocná a ani žádné další dítě mít nemohu.“

Druhý den přišla ze školy a povídala: “Už to mám vymyšlené! Zatelefonuješ do dětského domova a oni nám nějaké dítě dají!“ „Víš, to je těžké, ne každé dítě je volné k adopci!“ Dost dlouho se  skoro denně ptávala, zda je již nějaké dítě volné.

Jednoho dne začala mít jiné zájmy, chodila do hudebky, gymnastiky, přibyli noví kamarádi a po sourozenci se přestala ptát, i když v dospělosti se přiznala, že jí vždycky chyběl, ona že nikdy nebude mít jen jedno dítě. Dodržela to, má doma dva „raubíře“.

Čas pádil jako splašený kůň, roky utíkaly. Někdy v šesté třídě začala básnit o panu učiteli, kterému říkala něžně Škrabka, jaký je báječný, spravedlivý a má všechny nejlepší vlastnosti. Protože v jeho předmětech měla samé výborné, nebyl důvod, aby za ním maminka někdy musela jít.

Tenkrát se ještě nosil do školy sběr papíru, textilu, kaštanů a žaludů, takže doma svázaly balíky novin a časopisů, váha to byla pořádná. Maminka šla dcerce se sběrem pomoci a učitel, který měl vážení přinesených věcí na starosti, byl milovaný Škrabka. Velmi milý člověk. Jakmile zahlédl, jak se s nákladem vlečou, okamžitě vyslal kluky na pomoc. Velmi Martičku chválil za prospěch i vzorné a slušné chování. Matka poděkovala a tím považovala celou záležitost za odbytou. Jenže najednou začala pana učitele potkávat stále častěji. Velmi zdvořile zdravil zdaleka a časem začal zavádět řeč, zvláště, když šla s mámou i dceruška.

Jednou se potkali v kině, kde bylo pár diváků a tak se zdvořile zeptal, jestli jim nebude vadit, když si k nim přisedne. Po představení pozval obě dámy do cukrárny, ta starší se zdráhala, ale když viděla nadšení Martičky, přijala s tím, že ho někdy příště pozvou zase na oplátku.

Dopadlo to jinak. Škrabka se pozval sám, jednou zazvonil u bytu, přinesl kytičku a bonboniéru a velmi příjemně si popovídali i po té, co dcera odešla do gymnastiky, protože byla v sestavě do krajského kola, které mimochodem vyhrály. To byl další důvod k návštěvě, přišel své žačce poblahopřát k postupu do Prahy a mamince polichotit, jakou má skvělou dceru.

Jak to asi dopadlo? Jako v pohádce. Maminka má velmi pozorného manžela a dcera vynikajícího otce, který ji po letech hrdě vedl k oltáři.

Po fyzickém otci nikdy Martička ani nevzdechla, je vynikající dcerou, vnučkou, manželkou i maminkou.

A pohádky většinou končívají: A jestli nezemřeli, žijí šťastně dodnes!

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10