Jenže doba vyrazila kupředu a najednou je všechno jinak. A tak si kladu otázku, co je vlastně lepší?
Jako příklad takové změny bych chtěla uvést samu sebe.
Výchovu jsem měla skutečně podivnou. Na bazén pouze v jednodílných plavkách, když se po mně otočil nějaký muž (nebo nedej bože po mé dobře vyvinuté mamince), byl to úchyl a před ním honem pryč! Když jsem se jednou osmělila a sundala si několikacentimetrová ramínka oněch jednodílných černých neforemných plavek dolů, máma už mi je honem honem nasazovala a nechápala co blázním.
Na nudismus jsem měla svůj názor, který byl ovlivněn také výchovou. Na nuda pláže chodí jen kurvy a uchylové, slušný člověk na taková místa nevkročí, ba dokonce na to ani nepomyslí. Slušný člověk stejně tak nenosí minisukně a zásadně od věku 10 let nevýjde ven bez podprsenky. Pamatuju si, že jedna dívka od nás z ulice nenosila kalhotky. Nevím odkud se to vědělo, ale byla to všeobecně známá věc. Vždycky jsem ji pozorovala se zúženýma očima a říkala si: Tak vypadá vrchol nevychovanosti.
Porno bylo tabu, nemluvilo se o něm vůbec a až jednou když jsem se na to ptala rodičů, mi máma sdělila, že to není pro normální lidi, jen pro uchyláky kteří jsou psychicky nemocní.
Když jsem začala mít „své dny“, úzkostlivě jsem to tajila před svým otcem, vložky vyhazovala pouze když byl v jiné místnosti, šíleně jsem se styděla, když jsem si měla kupovat nové. Milostné scény v televizi se u nás přepínaly. Když jsme v sedmé třídě na základní škole dostali na tělocvik muže, trnuly jsme hrůzou, aby nás náhodou neviděl jen ve spodním prádle či aby nám z kraťasů nevykukovaly kalhotky, či, nedej bože, ramínko od podprsenky.
A v tomto duchu jsem byla vychována. A pak jsem poznala svého současného manžela.
Neměl to se mnou, chudák, jednoduché. Ale nevzdal to a pomalu ale jistě mě začal předělávat.
Jednoho dne jsem u něj doma objevila pornočasopisy. Šokovalo mě to, proto jsem hned začala hledat další SM pomůcky jako jsou bičík, pouta, nebo něco mnohem horšího. Našla jsem něco, co vzdáleně připomínalo důtky. Celá vyděšená jsem „důtky“ popadla a běžela ke starší sestřenici, aby mi mé podezřené buď potvrdila nebo vyvrátila. A ona se začala smát.
Záhy jsem pochopila, že to jsou „nunčaky“, pomůcka karatistů. Manžel (tehdy ještě přítel) byl karatista a samozřejmě to nevyužíval k žádným SM hrátkám, ale skutečně ke sportu.
Nic to neměnilo na tom, že ty „úchylné“ časopisy doma měl. Uhodila jsem na něj a tak se provalilo, že má i dvě porno kazety. A co hůř, vůbec se za to nestyděl, naopak, nechápal, co mi na tom vadí, vždyť to má přece fůra chlapů.
Dva dny jsem se s ním nebavila, nepomohlo ani vysvětlování, že za tím nic nevězí, že to přece není nic špatného. Třetí den jsem mu dala ultimátum. Buď já nebo ty prasárny. Vybral si mě a slíbil, že „prasárny“ poletí do koše. A tenkrát se ve mně něco zlomilo a došla jsem k závěru, že na tom asi nebude tolik závislý a milostivě mu dovolila, že si to může ponechat. Na jeden film jsme se spolu podívali a…a já zjistila, že jsme asi taky úchyl, protože další jsme si už kupovali spolu.
Nelehké to měl se mnou i v jiných věcech. Jednoho zimního dne přišel s tím, že bychom mohli do sauny. Netušila jsem co to sauna je, proto mi to názorně vysvětlil. Ovšem už mi opomenul říct, že do sauny chodí lidé bez oblečení.
Sbalila jsem si tedy plavky, ručník a fén na vlasy a celá natěšená vyrazila do neznáma. A tam mě čekal první šok. Už v šatně jsme narazili na postarší pár – oba jak je pán bůh stvořil. Pokusila jsem se překousnout šok, že šatna je společná, sama jsem se schovala za závěs a převlékla se do plavek. To vzbudilo šok u ostatních, kteří na mě zírali jako na blázna.
„To nemyslíš vážně, ty tam chceš jít v plavkách? A ještě v takových?“ Můj miláček nechápavě kroutil hlavou a já nechápala co se mu na krásných jednodílných plavkách nelíbí.
Ze sauny jsme odcházeli pět minut po vstupu, plavky jsem sundat odmítala a opět byl oheň na střeše. Nadávala jsem mu do prasat, do nevychovanců a pořád dokola opakovala, že já nejsem žádná kurva, abych se jen tak vysvlékala před cizími lidmi.
Manžel se mi snažil vysvětlit, že je to společná sauna a každý muž tam má svou partnerku a rozhodně na tom není nic špatného. Téma SAUNA u nás bylo tabu ještě hodně dlouho, ale po jedné z hádek jsem si umínila, že to jednou zkusím ať mám od něj pokoj a pak už nikdy více.
První hodinu jsem trpěla jako zvíře. Všimla jsem si, že ženy jsou většinou vyholené, já jediná byla zarostlá jako medvědice. Nechápala jsem kam jsem se to dostala a nemohla se dočkat až budu venku.
Pak mi ale došlo, že na mě skutečně nikdo mlsně neciví, lidé mezi sebou normálně komunikovali a také mi došlo, že si možná nemístně připadám pouze proto, že jsem jako jediná zarostlá.
Ale vyholit se? Panebože, to ne! Má puritánská výchova už byla ale značně nabouraná, proto jsem na příští návštěvu už přišla bez chloupků. Připadala jsem si hrozně a přísahala si, že tohle už nikdy. Jenže časem jsem poznala pár nových přátel, kteří měli trošku jinou výchovu než já a pro které téma sex nebylo tabu, stejně tak ani nic podobného. Proto jsem byla občas svědkem rozhovoru, v němž si kamarádky vzájemně radily, který krém je na holení intimních partií ten nejlepší, které vložky jsou dobré či nejsou-li lepší přímo tampóny.
A tak moje zeď pomalu tála a já se začala holit pravidelněji.
Tanga, která mi manžel koupil kdysi k Vánocům, pro mě byly zpočátku obrovským ponížením. Jenže pak jsem je začala nosit stejně běžně jako dříve bombarďáky, kterými mě zásobovala maminka. S manželem jsme začali chodit na nuda pláž, nejprve sami tam, kde nás nikdo neviděl, později už mi to začalo být jedno.
V dnešní době mi na nahotě nepřipadá nic zvláštního. Stejně tak se ráda s kamarádkou podělím o nějaké zkušenosti intimního charakteru, nebo se zasměju erotickému vtipu, aniž bych u toho byla červená jako rajče.
Nejsem zvrhlá ani perverzní, ale naučila jsem se v nahotě vidět přirozenou věc. A rozhodně bych nechtěla, aby byla moje dcera vychovaná stejně jako já. Moc bych si přála, aby i ona chápala nahého člověka ne jako předmět veselí či odsouzení, ale jako něco, s čím se rodíme, co je naprosto normální. Nechtěla bych aby při pohledu na nahou osobu rudla, popadala se za břicho smíchy, nebo na dotyčného v němém úžasu ukazovala.
Je mi jasné, že nic se nemá přehánět a hranice každého jsou někde jinde, každý máme jinou povahu a opravdu to hodně záleží na výchově. A co si myslíte vy? Je lepší dítě vychovat v tomto směru benevolentně, nebo jej raději od podobných věcí izolovat?
Filipina - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz