Za cedulí Rožmitál pod Třemšínem stojí krásné modro-bílé stavení. Je to firma, která se zabývá tvorbou jakýchsi drátků. Naštěstí se táta znal s majitelem a bez protekce to v dnešním světě nejde, a on mě ochotně na poslední chvíli přijal jako pomocnou sílu. Nebyla jsem zrovna nadšená, ale co, peníze jsou potřeba…
První den jsem přišla o hodinu a půl pozdě, bála jsem se že moje pracovní zkušenost skončí aniž by začala. Měla jsem štěstí, neboť si mysleli, že mi neřekli v kolik mám dorazit a dokonce se mi za to omluvili! Vedoucí si mě vzal na starost a šel mi ukázat mou novou náplň půlky letních prázdnin. Došli jsme ven, kde na kartonu byly štětce, ředilo, barvy a špachtle. Můj pracovní úkol zněl: „ oškrabat okna, a pořádně je natřít.“ Kdybychom ovšem skončili jen u těch oken, ale poslední týden brigády jsem musela dělat akrobata na vysokém žebříku, který stál jen silou vůle, a tím samým způsobem „zrekonstruovat“ římsu, nebo jak se tomu říká, prostě takové dlouhatánské obložení pod okapy.
Druhý den jsem naštěstí již přišla včas. Moc dobře jsem věděla, kde je moje místo a tak jsem popadla štětec s barvu a šla natírat okna. Bohužel toto léto bylo nesnesitelně horké. Na sluníčku bylo minimálně 42 stupňů, jako by to bylo málo, majitel byl milovník koní. Před jeho firmou měl velký výběh a v něm se proháněli čtyři hřebci. To že pořád řehtali mi nevadilo, konec konců mám ráda koně, ale bohužel horko napomohlo že hnůj páchnul více než jindy. Umírala jsem hicem, umírala jsem tou „vůní“ a ke všemu mi barva kápla na moje oblíbené tričko, už jsem ho bohužel nezachránila. Po dvou týdnech namáhavé práce na přímém sluníčku jsem si odnesla spálená záda a lýtka, co mi bylo platné, že jsem se poctivě mazala opalovacím krémem s faktorem 30. Také si mě oblíbili komáři a repelent je nejspíše přitahoval. Říkala jsem si: „To nejhorší mám za sebou . Už jenom jeden týden a je konec.“ Za nedlouho se ukázalo, jak hodně jsem se mýlila. Na řadu přišla rekonstrukce slavné římsy, nikdo se nezajímal o to, jestli mám strach z výšek a nedej bože fobii z pavouků. S každou příčkou, kterou jsem vyšplhala se můj strach zvyšoval. Asi po deseti natřených metrech jsem si tak trošku zvykla a nakonec jsem usoudila, že to nebude tak strašné. Vedro už bylo snesitelné a komáři nelítali tak vysoko, aby na mě dosáhli.
Jenže to bych nebyla já, aby se mi něco nepřihodilo. V poklidu si natírám, když v tom cítím, jak mě něco šimrá po ruce. Pomalu jsem obrátila pohled z římsy na mou ruku a tam byl obrovský pavouk. V životě jsem nic tak hnusného neviděla! Měl tlusté břicho a dlouhé nohy. Z řevem jsem začala pavouka sklepávat z ruky, ale zapomněla jsem na to, že jsem ve výšce asi šesti metrů a na ne na moc bezpečným žebříku. Chybělo málo a já mohla ležet na zemi jako spadlá švestka. Od této příhody jsem dodělávala římsu s panickou hrůzou z dalšího setkání s pavoukem. Poslední dne jsem už do práce nedorazila, nějak jsem se z toho rozstonala a dostala na další měsíc antibiotika.
Na účet mi bylo připsáno úžasných 3800 Kč, ale hned jsem si rozmyslela utrácet za nedůležité věci. Přeci když jsem nasazovala vlastní život a zdraví si nekoupím věc, kterou zase nepotřebuji. Už si nepamatuji, co jsem nakonec s penězi udělala, ale neutratila jsem je najednou, to vím jistě.
Ale vše zlé je k něčemu dobré. Vzala jsem si do života důležité poznání. Ano, dnes vám už nikdo nedá nic zadarmo, někdy musíte až nasadit opravdu svůj holý život, aby jste si vydělali pár korun. Jenže student musí být rád i za brigádu, kde pracuje jako parní stroj a vydělá si sotva na chleba. Holt ne nadarmo se říká: „Bez práce nejsou koláče.“
Enda - čtenářka
Chytrá Žena
Chytrá Žena