Noční nečekaná příhoda

Tahle příhoda se stala před pár lety. V té době jsem měla ještě svůj byt a tehdy novou krátkou známost. Ale když si na to občas vzpomenu, musím se dodnes smát, i když tenkrát do smíchu příteli nebylo.

Vedle naší řadové starší zástavby je školka, a nad do výšky ještě další řadové zástavby a pak je rozlehlý les.

Venku byla děsná zima, hodně sněhu, k tomu mlha a svítilo jen pár pouličních lamp.
 
Bylo už hodně hodin, přesněji něco po půlnoci, kdy byl čas jít vyvenčit moji malou terriérku Venny. Pro někoho je tato pozdní doba neobvyklá, ale já a Venny jsme byly zvyklé na pozdní venčení, bylo to i tím, že jsem dělala pouze noční směny a tak se u nás přes noc, i když jsem nebyla zrovna v práci, většinou ponocovalo a přes den dopoledne spalo.

Ten večer byl u mě ještě přítel a nabídl se, že Venny vyvenčí.  Venny nechávám většinou běhat na volno, ta by sice nikomu neublížila, ale ve vedlejším vchodě je podobná terriérka, a když se ty dvě potkaly, tak to stálo za to, většinou byly v sobě. Přítel si tedy pro jistotu vzal vodítko a než sešel schody ze čtvrtého patra, bez výtahu, Venny už čekala dole u dveří.

Šla jsem pustit vodu do vany a přitom se podívala z okna na chodbě. I přes tu mlhu jsem trochu přítele viděla, stál u školky a Venny pobíhala níž ve sněhu, měla ráda, když se před ní hodila malá sněhová koule a ona tu kouli před sebou packami válela, tak, že se na ní navaloval další sníh, sníh byl její a takhle vydržela řádit dlouho.

Usmála jsem se, zavřela okno a šla do obýváku, po chvilce jsem slyšela Venny za dveřmi, jak se dožadovala otevření. Venkovní dveře si nechal přítel na háček, takže Venny přístup domů měla. Jen dorazila sama.

Nedalo mi to, tak jsem se šla podívat z okna a přítele viděla stát pořád u školky, stál tam nehnutý a koukal kousek nad sebe, neviděla jsem, co tam vidí. Pak jsem se ohlídla za zvukem, který se ozýval pod okny protější zástavby a slyšela něčí smích, pak zadupání a dusot kopyt ve sněhu od srnek, jak se rozeběhly, a tím se naštěstí pro přítele dal do pohybu i jelen, který celou dobu stál kousek od něj. Tak se ho bál, že by mu něco udělal, že tam radši jen nehnutý stál a čekal, až jelen odejde, no to by se asi nedočkal, kdyby ty lidi na balkóně nezadupali, on by tam snad i umrznul.

Tyto návštěvy jsou u nás totiž časté, když je velká zima a zvířata nemají v lese už potravu, tak chodí pod okna, neboť tam lidi většinou hází potravu pro opuštěné kočky, takže si na to zvěř navykla.

Já ho na tuto situaci zapomněla upozornit a přítel měl zrovna smůlu, že tam stádo srnek, včetně jelena už bylo a on si jich prostě v té mlze nevšiml, dokážou být pěkně potichu, že je někdy člověk nezaregistruje, já sama jsem je kolikrát viděla a věděla jsem, že i když je Venny zahlédne, tak si jich nevšímá.

Útěchou pro přítele byla příjemná napuštěná horká vana a k tomu pak i já s ním a láhev červeného vína.