Setkání po dvaceti letech

Na první lásky vzpomínáme každý jinak, někdo se smíšenými pocity, někdo dokonce ani vzpomínat nemusí, protože má svou první lásku dodnes.
Já jsem se poprvé zamilovala ve svých osmnácti letech, studovala jsem tehdy střední školu, a On byl o ročník výš.

Často jsme se potkávali na chodbě školy i ve městě, kde jsme oba bydleli. Byl to vysoký blonďák, s modrýma, nádhernýma očima. Moc se mi líbil, ale moc příležitostí k bližšímu seznámení nebylo. Až mi pomohla moje spolužačka Jitka, s Petrem chodila hrát po škole volejbal, a domluvila nám rande.

Moc jsem nedoufala, že opravdu přijde, líbil se snad všem holkám ve třídě! Přišel tehdy přesně a byli jsme v kině, jenže jaký film to byl, už si nepamatuji, ani o čem byl, myslela jsem jen na to, že je se mnou a doufala, že se náš začínající vztah rozvine. Jenže tak, jak se líbil on mě, jsem se asi nelíbila já jemu, protože na další schůzku už nepřišel. Jen mi vzkázal, ať se nezlobím, že je už zadaný. Tehdy jsem kvůli němu proplakala celou noc, a nejhorší bylo, že jsem ho potkávala i dál na škole.
Pak nás osud zavál každého do jiného města, a už jsem ho nikdy neviděla, až jednou..... Cestovala jsem tehdy vlakem z Prahy, v kupé jsem byla sama, cesta příjemně ubíhala až do okamžiku, kdy na jedné zastávce přistoupil do mého kupé muž, který vzbuzoval odpor už na pohled. Proč musel jít zrovna ke mě, říkala jsem si, a raději jsem si četla a snažila si ho nevšímat.

Jenže to šlo dost těžko, takový zjev už jsem dlouho neviděla! Odulý obličej, mastné vlasy svázané do culíku, špatná pleť a ty ruce! A ke všemu se snažil se mnou navázat řeč, pořád mě sledoval. Už jsem byla rozhodnutá si přesednout jinam, když najednou povídá: "To jsi Ty! Já Tě hned poznal! Na, cvakni si!" podával mi placatku s podezřelým obsahem.

Až po chvíli mi došlo, že to je ON ! Má první láska! Nemohla jsem uvěřit, co 20 let udělalo z tak krásnýho kluka tuhle příšeru! Potkat ho na ulici, budu si myslet, že je to bezdomovec!

A silný pach alkoholu, který mu vanul z úst, mně ujistil o tom, že bude lépe být na něj milá, do konečné zbývalo pár minut. Začal vzpomínat na naše první setkání, jak prý byl tenkrát hloupý! A jak jsem krásná, a že toho moc lituje,že mě tenkrát nechal.
Bylo to snad nejdelších deset minut v mém životě, nechtěla jsem nijak odporovat, jen jsem přikývla a modlila se, ať už vystoupím. Pořád se mě vyptával, dokonce mi nabízel, že bychom to mohli spolu dát znova dohromady! No, hrůza, už jen při té představě, že by na mě šáhl těma špinavýma rukama!

Naštěstí mě na nádraží vysvobodil manžel, který tam na mě čekal! Jak já byla ráda, že ho vidím!

Když se potom okolo nás potácel s placaticí v ruce a něco nesrozumitelného mumlal, nevěnovali jsme tomu pozornost. O svém zážitku z vlaku jsem manželovi taktně pomlčela, bůhví, jak by to dopadlo! A jsem opravdu moc ráda, že na to druhé rande tehdy nepřišel!