Zamířila jsem i do parku pod zámkem, kde bylo i pár volných laviček k sezení. Občas prošly maminky s kočárky, mladé páry i důchodci. A samozřejmě páníčci se svými pejsky. Odpočívala jsem na lavičce, poslouchala zpěv ptáků a nastavovala tvář hřejivým slunečním paprskům. I šum města sem doléhal jen mírně. Užívala jsem si tu vyjímečnou chvilku, kdy jsem nemusela nikam spěchat, pozorovala jsem okolí a v duši se mi rozhostila krásná a příjemná nálada. Ovšem jen do té chvíle, kdy jsem na cestě spatřila mladou maminku s malou holčičkou.
V jedné ruce měla velikou tašku s nákupy a ve druhé vedla svou dcerku. Podle mého odhadu holčičce mohly být tak 2 roky, všechno jí zajímalo a evidentně nestačila rychlé a netrpělivé chůzi své matky. Ta ji začala hlasitě
okřikovat, a když došly blíž ke mně, nemohla jsem neslyšet, jak neurvale na ni křičí. A pak se to stalo. Mladou maminku s dcerkou předjel mladý cyklista, vedle kterého běžel jeho pes, nádherný labrador. Jak se dalo čekat, holčička se zastavila a s voláním ,,Haf, mamí, haf !" Pejsek se jí asi moc líbil, ne tak její matce!
A i když ji matka držela za ruku, holčička se jí vysmekla a chtěla běžet za nimi. Jenže zakopla, a na cestě upadla. Samozřejmě přímo do špinavé kaluže, která byla na cestě po předešlém dešti. Neplakala, jen pořád opakovala to nadšené Haf!
To, co následovalo, bylo značně překvapivé. Nejen, že ta žena malou zvedla ze země tak, že jsem myslela, že jí vykloubí ručičku, ale začala jí nadávat a dost razantně vyplácet na zadeček a dokonce i přilétlo pár pohlavků. Malá se rozplakala, a to její matku rozzlobilo ještě víc. ,,Ty malej spratku zas.....!" Bylo ještě ta nejmírnější slova, kterými častovala svou dcerku! To už jsem se neudržela, a šla jsem k nim. Řekla jsem jí slušně a důrazně, co si o jejím počínání myslím, jenže to jsem opravdu neměla dělat.
Takhle sprostě vynadáno jsem snad ještě nikdy nedostala, ani nemohu uvést, jakými výrazy mě ta mladá žena obdařila a bylo mi velmi důrazně doporučeno, ať jdu někam a ať se starám sama o sebe. Celou scénku pozorovalo pár lidí z okolí, kteří procházeli parkem, ale nikdo jiný se ke mně nepřidal, jen vrtěli hlavami a spěchali dál za svými záležitostmi.
Z celé příhody mi bylo dost smutno, nechápala jsem, proč je ta mladá žena na svou dcerku tak zlá. Možná spěchala, měla nějaké nepříjemnosti nebo starosti, ale myslím, že ani to ji neopravňovalo k takovému jednání. Asi měla pravdu, že mi do toho nic nebylo, ale nemohla jsem přenést přes srdce ty sprosté výrazy, které ta malá holčička slyšela a podle mne vůbec neudělala nic špatného.
Dívala jsem se dlouho za nimi, než mi zmizely v zákrutě cesty. A pak jsem se také zvedla a šla domů. Nějak mi ten zážitek pokazil celý den.
Kacice - čtenářka
ChytráŽena.cz
ChytráŽena.cz