To budou asi stěrače

Napíši vám, co se nestalo zrovna mně, ale nedá mi to a musím se s vámi o to podělit. Kamarád mi vyprávěl, jak jeho známý, říkejme mu třeba František, byl vždycky pořádné číslo a rád si dělal z lidí srandu.

František byl za hluboké minulosti řidičem linkového autobusu. Práce ho moc bavila. Byla to doba, kdy lidé pracovali v továrnách od šesti do půl třetí, autobus jezdil ráno a odpoledne, jinak nejelo za celý den nic. Téměř všichni se znali, každý cestující měl své místo v autobuse.

Jednoho dne musel Františkův kolega, říkejme mu Josef, nečekaně odjet pryč. Poprosil tedy Františka, aby za něj vzal poslední jízdu, a to cestu k továrně a zpátky na konečnou a do depa. Franta neměl ten den již co dělat, tak jízdu za Pepu ochotně vzal. Bohužel se už nestihl převléknout do uniformy řidiče. Sedl za volant a jel k továrně. Tam zaparkoval na zastávce a čekal, až skončí směna a lidé přijdou k autobusu, aby mohli jet domů. Byl horký letní den, tak otevřel dveře a sedl si na přední sedačku pro cestující.

Po půl třetí začali přicházet první cestující. Když viděli, že autobus už je na zastávce, má otevřené dveře a už v něm sedí nějaký „cestující“, začali nastupovat a sedat si na „svá“ sedadla.

Autobus se plnil, čas odjezdu se blížil.  A Frantu nenapadlo nic jiného, než si udělat trošku legrace z nic netušících cestujících. Byl čas odjezdu. Minuta, dvě, tři po době odjezdu a pořád se nic nedělo. Lidé začínali být nervózní.
Najednou se Franta otočil a povídá: “Kde je pan řidič? Už jsme měli jet?“ Lidé se jen po sobě dívali a nikdo nevěděl.

„Tady jezdí pan Josef, asi se někde zdržel,“ povídal jeden muž.
A Franta dál pokračoval ve své hře: „Třeba nepřijde, co budeme dělat?“

V autobuse to jen zahučelo, jak začali lidé přemýšlet, co dál, jestli se dostanou domů, nebo budou muset jít pěšky. Najednou se František zvedl ze sedačky pro cestující a zvolal: „Tak já to zkusím odřídit, to nemůže být tak složitý, vždyť je to jak větší auto…“ A sedl si za volant a začal „zkoumat“ čudlíky a hýbátka před sebou. V autobuse to zašumělo ještě více. A Franta pokračoval.

„Asi by to chtělo zavřít dveře…, čím se to asi dělá?“ povídal a hledal před sebou na palubovce něco, čím by zavřel dveře autobusu. Jakoby náhodou zmáčkl páčku stěračů. Stěrače začaly stírat a první lidé začali utíkat z autobusu.

„Hmmm, to byly stěrače a ne dveře, to je zajímavý. Škoda, že neprší, když už vím, čím se stírá okno…,“  pokračoval Franta. Další lidé vyběhli z autobusu.

Poté začal seřizovat sedačku. Opět to několik lidí vzdalo.
František se ještě asi dalších pět minut „seznamoval“ s řízením autobusu, když konečně usoudil, že by rychlokurz mohl být dokončen a autobus by mohl vyjet na cestu. „Našel“ správný ovladač na zavření dveří, dveře se zavřely a autobus se pomalinku rozjel. V tu chvíli již v autobuse sedělo jen pár odvážných lidí, kteří to nervově vydrželi. Možná byli tak unaveni, že než jít pěšky, raději zkusí cestu s tímto „samoukem“.

Jen co autobus ujel prvních pár stovek metrů, v autobuse to opět zahučelo, tentokrát známkami velké úlevy.
„On to asi opravdu umí, to je asi taky řidič,“ slyšel Franta za sebou.

Cesta na konečnou už proběhla jako každá jiná cesta. Všichni zbylí lidé vystoupili a František odjel s autobusem do depa. Tam už na něj čekal rozlobený šéf.
„Cos to, Franto, vyváděl? Tolik lidí volalo a stěžovalo si, že nějakej blázen se snaží ujet s autobusem…“
Vše se tehdy vyřešilo domluvou a nařízením, že v budoucnu se bude jezdit jen v řidičské uniformě, byť by to mělo znamenat zpoždění odjezdu autobusu.

Druhý den se již vrátil pan Josef na svou obvyklou linku. Lidé byli rádi, že mají svého pana řidiče, on byl rád, že si den předtím mohl vyřídit své záležitosti a v depu se ještě hodně dlouho vyprávěla historka o tom, jak František vylekal celý autobus cestujících. A smáli se tomu všichni. I tehdy nazlobený šéf se popadal za břicho smíchy. Jen lidé, kteří ve strachu vystoupili z autobusu, byli naštvaní, že museli tehdy jít domů pěšky.