Nedávno jsem prohlížela album s fotkami a při některých se mi vynořily vzpomínky, veselé i smutné, ale i různé průšvihy, které jsme zažili s manželem. Vzpomínám si na první zábavu, chodili jsme spolu asi 2 týdny. V jejich obci byla "hodů zábava", tehdy nebyly diskozábavy.

Horko těžko mi rodiče dovolili jít, až když se za mě přimluvila sestřenice, která bydlí v téže vesnici, že půjde i ona s mužem. Tyto zábavy  obvykle končily ráno kolem 5. hodiny. Můj nastávající mě tedy šel vyprovodil domů, bylo to asi 4 km polní cestou. Když jsme přišli k našemu domu, náhodou byl otec na dvoře, tak nás zavolal dovnitř.

Máma již připravovala oběd, vařila hned zrána, aby to stihla do kostela. Nabídla nám snídani a samozřejmě nezapomněla připomenout, abych se  převlékla a hybaj do kostela. Tak jsem navrhla mému nastávajícímu, že domů může jet autobusem, nedaleko byla autobusová zastávka. Ale on řekl, že se přemůže a půjde pěšky. Tak jsme se vybrali - já do kostela a on domů. Na zastávce jsme zůstali stát a on pořád, že jde pěšky a vtom přijel autobus. Stáli jsme jak dva solné sloupy, já na něj naléhala, ať jde do autobusu a vtom momentě mě popadl a začal líbat jako šílený. Lidé na nás zírali, tehdy takového něco na veřejnosti bylo tabu.

Řidič na nás zakřičel, zda nastupujeme, muž hodil rukou a autobus odjel. Já jsem byla v takovém šoku, že jsem mu jednu vylepila a on se začal omlouvat, že neměl peníze na lístek a bylo mu trapné říct mi to. Lístek stál 2 Kčs a já jsem měla drobné v kabelce do zvonku...

Když jsme tuto příhodu  po čase vyprávěli, nikdo, kdo znal mého muže, tomu nechtěl uvěřit, protože to byl velmi tichý a stydlivý kluk.

Další příhoda související s penězi se nám přihodila měsíc po svatbě. Byli jsme na svatební cestě  v Harrachově, dostali jsme ROH poukaz. Bylo to téměř zadarmo, takže jsme hodně peněz s sebou neměli. Cestovali jsme ROH vlakem, co čert nechtěl, při zpáteční cestě domů měl vlak zpoždění a v Brně jsme nestihli přestoupit na ROH vlak do Bratislavy. Museli jsme cestovat řádným spojem.

Říkám muži, aby šel koupit lístky až do Prievidze, tehdy jsme  tam bydleli. A on na to, že má prázdnou peněženku, pouze pár drobných. Skoro mě porazilo od jedu. Co teď, cestovat na černo nebo se nad námi slituje a půjdeme na občanské průkazy.  Jak jsem hledala kapesník ve větrovce, našla jsem 50 Kčs, což nám postačilo na jízdenky. Podotýkám, že větrovku jsem měla půjčenou od sestry, protože na mé byl pokažený zip.

Od té doby, když jsme kdekoliv šli spolu, tak jsem měla já peníze u sebe a tak je to dosud. Muž má své kapesné tzv. "bočáky", o které se já nestarám, ale kasu a účty mám pod palcem já. Každý měsíc ho informuji o stavu financí, výpisu z účtu ani nevěnuje pozornost. Když bylo třeba koupit do domácnosti např. mrazák, ledničku, Tv atd. nebo dovolenou, vždy řekl, pokud na to máme
našetřeno, může být, ale půjčku ne, a tak to funguje již 36 let.
Tak jsem byla účetní nejen v práci, ale i doma.