Ve školce stojí mé dítě stranou

„On se moc nezapojuje, spíš jen tak pozoruje zpovzdálí,“ sdělila mi paní učitelka pár dní po Adámkově nástupu do školky. „A nikomu neřekl, jak se jmenuje, až maňáskovi to prozradil,“ dodala. Nikterak mě tím nepřekvapila, zato mě právě zmínkou o maňáskovi přesvědčila, že můj syn je v dobrých rukou.

A protože jsem byla doma s mladší dcerou, domluvili jsme se na volnějším tempu Adámkovy adaptace – zpočátku chodil domů „ze zahrady“, tedy před obědem, asi po dvou týdnech se dočkal tolik oblíbeného odchodu domů „po O“ a první spaní ve školce okusil až po měsíci, ačkoli po něm upřímně toužil od prvního dne. Od batolecího věku měl náš syn děti rád, ale ke společné hře nenacházel odvahu. Na pískoviště se odvážil až ve chvíli, kdy všechny děti odešly. A jakmile se objevili další potenciální stavitelé báboviček, utíkal do bezpečí rodičovské náruče, odkud dění na písku pozorně sledoval. Když po chvíli pískoviště osiřelo, do puntíku přesně zopakoval počínání dětí, jež před chviličkou odešly. Stejně se choval například v cukrárně s dětským koutkem – pokud jsem neseděla na dosah a aktivně si s ním nehrála, neodvážil se sáhnout třeba po autíčku, natož se přiblížit k miniaturní skluzavce.

Děti jsou bytosti křehké, čisté, překvapující. To, že nastupují do školky právě ve třech letech, má svůj důvod – právě to je podle psychologů věk, kdy jsou schopné zapojit se do kolektivu, kdy jsou ochotné spolupracovat, hrát si společně s vrstevníky. Pokud se tak ale neděje, není důvod k panice – každé dítě se vyvíjí a dozrává svým tempem, některé zkrátka potřebují k socializaci více času. Dopřejme jim ho s vědomím, že dříve či později ten první krok ke společnému budování hradu z písku učiní, vždyť člověk je přirozeně tvor společenský. I Adámek se jednoho dne osmělil a dnes ve školce rozhodně nestojí opodál, naopak, umí pro ostatní děti vymyslet a zorganizovat třeba hru na rytíře nebo na piráty.

Už od narození jsme všichni součástí nějakého kolektivu – zprvu je jím rodina, později například skupina dalších dětí na plavání či cvičení kojenců. V kojeneckém věku však děti nejsou schopny navázat bližší sociální vazby typu přátelství, tady musí být aktivní rodiče. Nicméně už od prvního vědomého setkání s kolektivem, například na onom pískovišti, je můžeme postupně naučit pravidla společného soužití. I dvouleté dítě zvládne půjčit druhému hračku, nikoho nebít a nenechat se bít, nesypat jiným dětem písek do vlasů, hrát si společně, může vnímat radost z kontaktu s jinými dětmi. Jednoduše řečeno, dítě má mít zkušenost s dětmi, proto je vhodné, abychom své potomky do kolektivu vodili. Potřebují si osvojit další sociální role, uplatnit se v různých situacích. Samozřejmě, že se setkají i s jedinci, jimž nikdo žádné mantinely nenastavil. Ovšem i to může být v procesu učení prospěšné. Pokud se už přihodí, že některé z dětí prohlásí, že s vaším potomkem si nebude hrát, protože nemá triko se Spidermanem, nechce jiným dětem půjčit lopatičku, vyplazuje na ostatní jazyk a usilovně rozšlapává veškeré bábovičky, můžeme toho využít k nácviku obranných reakcí. Je-li takto totiž odstrkováno nesmělé dítko, je více než pravděpodobné, že si v takové situaci nebude umět poradit. Je na nás, abychom mu vysvětlili, jaký je rozdíl mezi legrací a zlomyslností, vypůjčením a krádeží, nehodou a schválností, stejně jako co a proč má v určité situaci říct nebo udělat.

Nezapomínejme rovněž na fakt, že děti se nejvíc naučí příkladem – napodobují nás a naše chování v různých situacích. A mají rády naše vyprávění – i naše zážitky z dětství můžou našim potomkům usnadnit cestu.