V době, kdy náš devítiletý vnuk absolvoval zkoušky na jazykovou školu, jeho vrstevníci jeli autobusem na školní výlet na hrad Karlštejn a do Koněpruských jeskyní. Vnukovi to bylo líto. S manželem jsme mu slíbili, že se s ním vydáme nejbližší sobotu  na stejný výlet.
               
Jeli jsme vlakem do stanice Karlštejn, pěšky absolvovali cestu na hrad, hrad si prohlédli, pokochali se jeho vnější i vnitřní krásou a z hradebních věží se rozhlédli po celém širém okolí. Cestou z hradu jsme si prohlédli roztomilé krámky s různými suvenýry, českým sklem, šperky apod. Po obědě v příjemné restauraci nám zbylo ještě celé odpoledne na prohlídku Koněpruských jeskyní, ale jak se tam dostat?
             
  „Mám nápad!“ prohodila jsem. „ O ty nemáš nikdy nouzi!“opáčil manžel.
„Postavíme se k železničním závorám ve směru na Koněprusy a až budou závory stažené, stopneme si nějaké auto.“ Manžel byl proti. Šli jsme cestou k nádraží. Přicházíme k závorám, jsou dole a přijíždí první auto. Než stačil manžel protestovat, zamávala jsem a už nám stavělo  a v něm příslušník policie s velikým psem. Vysvětlila jsem mu naši situaci a požádala ho, zda by nás nesvezl do nejbližší vesnice, kde počkáme na autobus směr Koněprusy.

Byl velice příjemný, ochotně nás naložil / nevím, zda to nebylo proti předpisům/ a dovezl nás k nejbližší autobusové zastávce. Měli jsme štěstí, právě přijížděl autobus, kterým jsme se pohodlně dostali poblíž Koněpruských jeskyní. Prohlídková trasa trvala hodinu. Přestože jsme Koněpruské jeskyně navštívili s  manželem  několikrát, bylo stále na co se dívat. Vnuk byl prohlídkou přímo nadšen. Největším zážitkem pro něj byla penězokazecká dílna z 15. století. Zde prohlídková trasa končila.

Po výstupu z  jeskyní jsme stáli před stejným problémem jako na Karlštejně. Jak a kudy se dostat na nejbližší vlakové nádraží. Ptali jsme se náhodných chodců a oni nás poslali špatně. Kousek jsme se museli vrátit a pak už jsme šli podle vlastního uvážení po silnici do Berouna na nádraží. Bylo veliké horko a cesta se nám zdála nekonečná. Ušli jsme asi 6 kilometrů a tu jsme konečně spatřili nádraží. Vlak naším směrem právě  přijížděl. Manžel utíkal koupit jízdenky a já s vnukem slézala ze stráně ke kolejím...

Vůbec jsem neuvažovala, kudy vede správná cesta k nádražní budově. Doklopýtali jsme  ke kolejím, rozhlédli se a když nic nejelo, přeběhli koleje a šup do vlaku, u kterého již čekal manžel s jízdenkami. Ale nebylo nám dopřáno. Manžel nastupoval do vlaku  jako poslední a tu se u něho objevila dvoučlenná hlídka příslušníků ostrahy železnic. Byli velice nepříjemní. Chtěli, abychom zaplatili pokutu 100 korun za to, že jsme neoprávněně překročili koleje, nebo, abychom se vrátili odkud jsme přišli a k vlaku se dostali podchodem / páni, ta logika!/.

Bez rozmýšlení jsem vyndala stovku, abychom už měli pokoj. Výpravčí se chystal dát znamení k odjezdu, ale pánové se nemínili jen tak vzdát. Museli jsme s manželem vystoupit z vlaku, předložit občanské průkazy a oni nám vypisovali stvrzenky po deseti korunách. Vlak nabral zpoždění, ale nikomu to nevadilo – možná cestujícím.
          
Konečně jsme seděli ve vlaku. Spolucestující nám vyprávěli, že nás celou dobu příslušníci ostrahy železnic pozorovali, jak s vypětím všech sil dobíháme k vlaku a připravovali se napařit nám pokutu. Konali jen svou povinnost. Také jsme se však dozvěděli, že se na nádraží ztrácejí měděné kabely, ale to prý nikomu nevadí. No, lepší chytat malou rybu než velkou! Stalo se to před několika lety, nevím, jak to dnes na onom nádraží vypadá.
Náladu jsme si ale pokazit nenechali. Vnukovi jsme udělali radost, celý den jsme si užili a to bylo pro nás důležité!