Ztracené klíče

Bylo krátce po začátku školního roku, pátek. Opět se mi nepodařilo vyrazit z domu před půl osmou. Jako každý pátek bylo město ucpané, jeli jsme krokem. Dojela jsem ke speciální škole, kam svého synka každý den vozím a k mé úlevě bylo volné místo pro držitele ZTP. Zaparkovala jsem a sáhla najisto do palubní desky pro kartu, abych ji umístila za sklo. Nebyla tam. Prohledala jsem všechno, nenašla.

K čertu! Už máme zase zpoždění a ještě musím přeparkovat. Na štěstí se jedno místo před školou ještě našlo. Když jsem vytahovala kluka z auta, kartičku jsem našla. Byla zapadlá pod sedadlem. Doběhli jsme se synem do prvního patra, rychle jsem ho převlíkla, přezula a předala učitelkám do třídy. Už na mě čekala logopedka, aby mě informovala, jak se bude s Vašíkem v rámci logopedie postupovat. Paní logopedka byla velice příjemná, takže jsme v její třídě za chvíli navázaly hezký rozhovor. Do toho zazvonil můj mobil.

„Omlouvám se, to je moje sestra, musím to vzít.“ Učitelka přikývla a já do telefonu ze srandy prohlásila: „Ahoj, co se děje? Už rodíš?“ Do porodního termínu mé sestry zbývaly asi tři týdny.

„No, víš, už jsi v práci?“ ozvalo se nesměle. Zbystřila jsem pozornost.

„Potřebovala bych Ti zavést Lucinku na hlídání.“ Usmála jsem se a zároveň ve mně hrklo, tak je to tady. Rychle jsme se domluvily, že mi přivezou neteř před Lidl, kde si ji vyzvednu a budu mít hlídací den. Dokončily jsme náš rozhovor s milou paní logopedkou a já trochu roztržitě odjela hlídkovat na parkoviště. Za pár minut jsem viděla přijíždět jejich auto. Švagr mi přehodil sedačku do auta a já jsem si při pohledu na nervózní sestru vzpomněla na svoje oba porody, na své postižené dítko a snažila se nedat najevo i mou nervozitu. Popřála jsem jí hodně štěstí a vzala si Lucinku do náručí. Zamávaly jsme jim na pozdrav a já spustila zvesela na Lucinku, že když už jsme před obchodem, tak si zajdeme koupit rohlíčky ke snídani a bonbónky.

Zamkla jsem auto, klíč strčila do kapsy u bundy a vyrazily jsme do obchodu. Jak jsem byla v takové té roztržité, ale veselé náladě z toho očekávání, utrácela jsem zvesela za rohlíky a velké lentilky pro Lucinku a ještě gumové medvídky pro svoje kluky a ještě džusík..... Lucinka je šikovná, skoro tříletá ukecaná holčička, takže se po nás hodně lidí otáčelo. Zaplatily jsme u pokladny ten náš mlsný nákup a vydaly se k autu. Sáhla jsem do jedné kapsy, do druhé kapsy a rázem bylo po náladě. Klíč od auta zmizel. Prohledala jsem kapsy u riflí, vysypala jsem na parkovišti celou tašku. Klíč nebyl. Táhla jsem Lucinku za sebou znovu do obchodu. Prošly jsme všechna místa, na kterých jsme byly, klíče zmizely. Ptala jsem se prodavačky u pokladny, jestli jí někdo neodevzdal klíč s modrým vrškem od auta. Nic. V hlavě mi vířily myšlenky jako splašené, co budeme dělat. No nic, pojedeme trolejbusem do práce a tam něco vymyslíme. V kapse zazvonil mobil. Švagr. Prý mi zapomněl dát pro Lucinku náhradní věci pro případ, že by se počůrala nebo někde polila. Svěřila jsem se, co se mi stalo a bylo mi trapně, že už tak nervózního otce zatěžuji svojí blbostí.

A tak jsme stály na zastávce a Lucinka se hrozně těšila, že pojede trolejbusem. U zastávky zastavilo švagrovo auto.

„Nastupte si, já vás vezmu do práce a zajedu ti domů pro náhradní klíče. To bude ještě trvat, než mě zavolají k porodu.“ Odmítla jsem, že nemá v autě sedačku, že pojedeme tím trolejbusem, když už jsem to Lucince slíbila. Odjel domů pro náhradní klíč a my jsme nastoupily do trolejbusu. Nemít tak mizernou náladu ze strachu, že mi někdo ukradne auto i s taškou a doklady (já kráva jsem totiž vyšla jen s igelitkou a peněženkou a všechno ostatní jsem nechala ležet na sedadle), tak si tu cestu s Lucinkou užiji. Nadšeně nahlas vykřikovala, co z trolejbusu vidí. Před námi jedna starší paní zakašlala, což Lucinka okamžitě okomentovala patřičně nahlas: „Babička kašle!“ A když jsme jeli kolem náměstí, kde stojí nějaká šílená, mnou dosud neidentifikovatelná socha, ptala se mě neteř, co to je. Tak jsem plácla, že je to příšera, ale že se jí nemusí bát, že je to jen socha. To byl asi největší zážitek, protože Lucinka nadšeně vykřikla: „píšeáá“ a vyptávala se mě na ni celou cestu až na konečnou.

Moje kolegyně v práci se ten den nestačila divit. Půjčily jsme Lucince papíry, pastelky, děrovačku, nasypala jsem jí na talířek maxilentilky a spokojenější dítě jste neviděli! Docela rychle dorazil švagr s náhradním klíčem, tak jsme Lucinku svěřili mé kolegyni (je to naše sousedka, takže se dobře znaly a Lucince vůbec nevadilo, že může zůstat v kanceláři plné zajímavých věcí s tetou) a vyrazili zpět k Lidlu pro auto. Modlila jsem se celou cestu, aby tam ještě stálo. Švagr prohodil: „Neboj, taková auta se vůbec nekradou.“ To teda byla útěcha. Do toho přišla účastná SMS od mojí ségry. No to jsem tomu dala. Místo aby rodila v klidu, tak se chuděra při své povaze určitě trápí nad mým ztraceným kličem. Auto na parkovišti stálo. Hurá! A dokonce se našel i původní klíč. Znovu jsme zašli dovnitř Lidlu, paní prodavačka už se z dálky usmívala a předávala mi můj ztracený klíč. Sebrala jsem u pokladny čokolády a oplatky, zaplatila jsem a vyrazila jsem zpět do práce. Obdarovala jsem kolegyni i švagra čokoládou za vydatnou pomoc. Dali jsme si v kanceláři kafe a švagr se rozjel očekávat telefon ke své mamce a já s Lucinkou zpět k autu, abychom mohly zajet do školy zpět pro Vašíka. U auta na parkovišti se Lucinka postavila do pozoru, dala důležitě ruce v bok a ptala se: „Teto, a máš kíče?“ Rozesmála mě. Už jsem si mohla ulehčeně užít celý den.

Takže to všechno dobře dopadlo. Vyzvedly jsme ve škole Vašíka, dojeli jsme domů. Rychle jsme všichni poobědvali a pak jsem se je oba snažila uspat, aby to čekání na miminko nebylo tak zdlouhavé. Jako by cítili oba moji nervozitu, neusnuli ani jeden. Odvykládala jsem moře pohádek, ale oba se převalovali, poskakovali, že jsem to nakonec vzdala. Vycházeli jsme z ložnice zrovna, když přijel děda z práce. Bylo půl třetí odpoledne a přišla MMS s fotkou zakukleného miminka a otázkou: „Hádej, kdo jsem?“ A má to holka za sebou. A mně se ten den narodila druhá nádherná neteř Julie.

Palka - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete