Když jsem chodila na střední školu, dostala jsem k narozeninám můj první mobilní telefon, který jsem si hrozně moc přála. Byla jsem šťastná a telefon jsem opatrovala jako oko v hlavě. Do patnáct kilometrů vzdálené školy jsem jezdila vlakem, protože cestování tímto způsobem bylo tenkrát oproti jízdě autobusem velice levné. Jízdenka vlakem tam i zpět nestála ani tolik jako jedna cesta autobusem.

Školu jsem měla do půl čtvrté a vždy jsem jen tak tak dobíhala, abych vlak stihla a nemusela čekat na další, který jel až za dalších třicet minut. Jednou jsem byla hrozně nastydlá a bylo mi moc zle. Paní učitelka mne tehdy posílala domů, ale já odmítla s tím, že to už vydržím a druhý den půjdu k doktorovi. Měla jsem hroznou rýmu, velký kašel, bolelo mě v krku a v hlavě mi třeštilo. Tentokrát jsem na nějaké dobíhání na vlak opravdu neměla sílu a tak jsem, smířená s tím, že budu čekat na další, šla pomalu k nádraží. Vlak mi samozřejmě ujel před nosem a tak jsem si koupila čaj a šla se do čekárny ohřát a vyčkat na další vlak.

Vytáhla jsem můj mobilní telefon, abych se podívala, jestli mi někdo nevolal nebo nepsal a rozhodla jsem se ukrátit si chvíle čekání hraním mé oblíbené hry. Čas velice rychle utekl a když přijel můj vlak, strčila jsem telefon do kapsy u bundy a šla si sednout do vlaku. Měla jsem mé oblíbené místo a tak jsem pospíchala, aby už nebylo obsazené. Když jsem konečně dorazila domů, jen jsem se svlékla, vzala si prášek a šla si lehnout. Večer jsem měla horečku a ještě se mi přitížilo a tak mě tatínek odvezl na pohotovost. Kupodivu jsem byla jen silně nachlazená a měla zánět nosohltanu. Večer po příjezdu domů jsem se šla umýt a těšila se, jak si zalezu do postele a budu si psát s kamarádkou. Jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že telefon nemám. Najednou jsem zapomněla, že je mi zle a prohledala jsem úplně všechno. Telefon jsem ale nenašla. S brekem jsem se vrátila do postele a začínala plánovat, jak to oznámím rodičům. Řekla jsem jim to druhý den a rodiče mi jen řekli, že nový jen tak nedostanu, že telefon je drahá záležitost. To mi bylo jasné a tak jsem doufala, že se telefon někde objeví. Když jsem byla zdravá a začala jsem opět chodit do školy, byla jsem bez telefonu jako bez ruky. S telefonem jsem si krátila dlouhé chvíle a také jsem ho měla místo hodinek.

Když jsem nastoupila do vlaku, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Ve vlaku byl nalepený papír s větou: " Našel jsem zde mobilní telefon, kdo ho ztratil, ať mi zavolá..." a ještě tam bylo telefonní číslo. To jsem si opsala na papír a hned jak jsem přišla do školy jsem od kamarádky na to číslo napsala zprávu, o jakou značku telefonu se jedná a že bude nejspíš můj. Nemohla jsem uvěřit, že bych měla takové štěstí a telefon dostala zpět. Nálezce telefonu byl student zdravotní školy a domů jezdil stejným vlakem jako já, domluvili jsme se, že se tam tedy sejdeme a poznávacím znamením byla peněženka v ruce. Když jsem nastoupila do vlaku, hned jsem si všimla velice pohledného kluka, který v ruce držel peněženku, oba jsme se na sebe usmáli a já si k němu přisedla. Řekla jsem mu značku a barvu mobilu a kluk, který se jmenoval Vašek, mi řekl, že je to on, že ho nemá u sebe a přiveze mi ho zítra. Nemohla jsem se dočkat druhého dne a odpoledne jsme se ve vlaku opět sešli. Vašek mi podal můj mobilní telefon a já mu děkovala, na oplátku jsem mu dávala čokoládu, kterou jsem koupila, ale on ji odmítl.

Večer mi napsal zprávu, že na oplátku by mě rád pozval na večeři. Vaškovi bylo devatenáct let a já dlouho váhala, zda s ním mám na večeři jít. Tenkrát bych snad i šla, ale odrazovalo mne to, že jsem za ním měla přijet do města, kde bydlel a večeři měl vařit on sám doma u svých rodičů, kteří neměli být doma. Bylo mi jasné, o co mu asi jde a přeci jen jsem ho skoro neznala a tak jsem si nakonec vymyslela, že mě rodiče nepustí. S Vaškem jsme se časem spřátelili a skoro každý den jsme se vídali ve vlaku. Časem jsme na sebe ztratili kontakty a už nikdy jsme se neviděli, ale já na mé cesty vlakem a hezkého nálezce mého telefonu dodnes moc ráda vzpomínám.