Ztráta kamarádky

Měla jsem kamarádku, Petru. Seznámily jsme se v čekárně u ženské lékařky, kam jsme obě pravidelně docházely během těhotenství. Obě jsme měly termín porodu v říjnu a obě jsme se rozhodly rodit ve stejné nemocnici. Náramně jsme si rozuměly a plánovaly jsme si, jak spolu budeme vychovávat naše děti. Obě jsme čekaly chlapečka.

     Jenže Petra byla v tu dobu šťastně vdaná za Karla a já prožívala peklo se svým manželem. Poté, co jsme se vzali, vyšlo najevo, že manžel má spoustu dluhů, soudil se s vlastním otcem a čím dál víc se začal projevovat jako žárlivec se sklonem k agresi. Termín porodu se blížil a já, ač obtěžkána těhotenským bříškem, jsem nesměla bez manžela ani na krok. A tak jsem i na kafe s kamarádkou musela být doprovázena manželem, nebo jsem seděla doma. Po manželovi začali věřitelé vymáhat peníze, které mu půjčili a my neměli doslova ani na chleba. K tomu věčné výčitky, kdykoli jsme šli po ulici a manželovi se zazdálo, že některý z mužů na ulici na mě náhodou koukl. Měsíc před porodem přišla první facka, pak druhá, následovaly výhružky zabitím. A tak jsem si, místo abych se s radostí připravovala na příchod maličkého, sbalila jednoho dne svých „pár švestek“ a odešla k rodičům. Ti mě na holičkách nenechali.

Ještě než jsem nastoupila do porodnice, podala jsem  žádost o rozvod. To už stihl můj manžel napadnout mou mámu a na místo museli být přivolaní policisté. Manžel napadl i jednoho z městských strážníků, a tak si den pobyl na policejní služebně.

     S obavou jsem nastupovala do porodnice. Tam jsem se setkala s Petrou. Dokonce jsme si to vyřídily tak, že jsme byly na stejném pokoji. Můj syn se narodil, krásný, zdravý, nevinný. Dva dny nato se narodil Petře malý Ondrášek. Obě jsme byly na vrcholu blaha, i když mi bývalo trošku líto, když za Petrou chodíval každý den její Karel a těšil se z malého. Za mnou ale chodili rodiče, sestra i kamarádky. A hlavně malý Lukášek byl krásné a zdravé miminko. To mi všechno vynahradilo.

     Když jsem se vrátila domů, rodiče pro mě měli překvapení. Koupili mně a Lukáškovi malý, ale útulný byteček. Měli jsme domov, kam jsme se mohli v bezpečí vracet a já byla v sedmém nebi. Čas jsem trávila nejčastěji u rodičů a u Petry. Naše miminka byla stejně stará a my se ještě víc sblížily. Jak kluci rostli, byly markantní rozdíly v jejich vývoji. Ale to už u dětí bývá. Lukáš stál v deseti měsících a v roce běhal, zatímco Petřin Ondrášek se v roce ani nepostavil a chodit začal až v roce a půl. Ve dvou letech byli kluci podobně velcí a začínala se u nich vyvíjet potřeba mít kamaráda. A protože vyrůstali prakticky spolu, stali se velkými kamarády. Chodívali jsme všichni čtyři na bazén plavat, trávili jsme spolu hodně času na pískovišti, navštěvovali jsme zoologickou zahradu atd. Bylo to prima mít takovou kamarádku. V létě jsme plánovaly s Petrou i společnou dovolenou. Karel nedostal volno v práci, a tak jsme měli jet Petra, Ondra, Lukášek a já na chatu k mé známé. Nemohla jsem se dočkat, jak nám bude s dětmi v přírodě fajn.

Lukášek byl zvyklý na výpravy do přírody, kam jsem ho často brávala a ve svých dvou a půl letech byl hodně pohyblivý. Ondra byl malý pecivál. Vynikal ale nad mým synem svou výmluvností. Zatímco Lukáš mluvil ještě útržkovitě a nespojoval slova ve věty, Ondra už mluvil v souvětích. Brala jsem tyto rozdíly tak, jak by se asi brát měly. Kluci vyrostou a jeden se vyrovná druhému. Myslela jsem si, že i Petra to tak bere. Dny ubíhaly a my konečně vyrazily na naši dovolenou. Na chatě jsme vybalily a všichni jsme vyrazili do lesa. Kluci se krmili borůvkami a já s Petrou jsme modré plody sbíraly do kyblíčku, abychom večer mohly upéct borůvkový koláč.

Sluníčko pálilo a den po dni utíkal. Předposlední den jsme se rozhodli, že se vydáme na výlet. Menší výšlap klukům neuškodí, i když jsou ještě malí. Když, tak je vezmeme na koníčka. Nabalily se chlebníky a batůžky a my jsme ráno po snídani vyrazili směr dobrodružství. Vybrala jsem menší túru k dva kilometry vzdálené horské chatě, kterou jsem dobře znala a kde měli i venkovní bazén přístupný pro veřejnost. Proto jsme vzaly s Petrou s sebou i plavky. Lukáš ušel výšlap jako nic, byl zvyklý, ale s malým Ondrou jsme se pěkně pronesly. Nejdřív ho nesla Petra, pak přišla řada na mě, ale Ondru jsme nakonec dosmýkaly až k chatě. Lukáš, zvyklý na delší trasy, se kamarádovi občas posmíval. Mírnila jsem ho v jeho poznámkách, protože každé dítě je jiné a ne každý je horolezec od přírody, jako můj syn. Na chatě jsme poobědvali a rozhodli jsme se vykoupat. Lukáš skočil do venkovního bazénku a ihned začal plavat, plaval vlastně od narození. Skákal, potápěl se a smál, měl velkou radost z vody v tak krásný slunný den. Ondrášek do vody nechtěl. Byl zvyklý pouze na krytý bazén a z venkovního  bazénu dostal strach. Lukáš ho chvilku pošťuchoval, lákal do vody, a pak zašišlal onu větu: „Jsi hloupý, neum효chodit ani plavat. Já si už s tebou nehraju!“ A odmítl si s kamarádem hrát. Brala jsem to jako hloupou dětskou poznámku, ale vyčinila jsem syna za ni. Petra ale vzala svého syna za ruku, oblékla klučinu zpět do kraťásků a trička s krátkým rukávem a bez slůvka na vysvětlenou se dali na zpáteční cestu. Chvilku jsem ji pozorovala, pak jsem na ni zavolala, ať na nás počká. Nepočkala.

A tak jsem Lukyho, který se vzpouzel a nechtěl opustit bazén, osušila a oblékla také. Nenechám kamarádku,  aby šla těch několik kilometrů samotná, zvláště když vím, že Ondra bude stávkovat a bude potřeba ho nést.

 Večer byl hodně klidný. Kluci usnuli a já si sedla s Petrou k televizi. Snažila jsem se chvilku o rozhovor, ona ale soustředěně sledovala televizní obrazovku. Byl tam dokument o kouření, Petra nikdy nekouřila, ale asi ji to převelice zajímalo, když mi nevěnovala ani jediný pohled. Tak jsem šla ten večer brzy spát.

     Ráno bylo jako každé jiné, jen zábava trochu vázla. Kluci už dávno zapomněli na včerejší šťouchance a na okamžik z nich byli zase velcí kamarádi. Až do chvíle, kdy Ondra chtěl právě ten kyblíček, jaký měl Lukáš v ruce a udeřil Lukyho lopatkou po hlavě tak silně, až spadl a rozbrečel se. Nikdo ale nezasáhl. Jen jsem Lukyho zpět postavila, ten mávl rukou a vzal si jiný kyblík, mnohem větší a snad i krásnější. Večer se jelo domů.

Přijel pro nás Karel autem, abychom se nemuseli štrachat vlakem.

     Když jsem se vrátila domů, vykoupala malého a vybalila všechny věci, abych je připravila do pračky na zítřejší praní, přišla SMS. Byla od Petry, asi něco zapomněla. Otevřu ji a tupě zírám: „Po tom, co Lukáš řekl Ondrovi, už nejsem tvoje kamarádka. Petra.“ Stálo tam. Tříletý Lukáš dávno podřimoval, nejspíš i Ondra dávno spal, oba kluci zapomněli na pošťuchování ať z jedné, tak z druhé strany. A já nechápala, co měla SMS znamenat. Vytočím Petřino číslo, mám ráda, když se věci řeší, a ne je nechat spát. Chvíle vyzvánění a hovor byl odmítnut.

     V noci jsem špatně spala. Přemýšlela jsem, co se tak zlého stalo, že kamarádka, kterou jsem čtyři roky znala a měla ji ráda, měla důvod přestat se kamarádit. Můžou snad tříletí kluci za to, že si občas vletí do vlasů? A Luky ani Ondra nebyli rváči, byli to jen dva malí kluci, co občas chtějí mít svou pravdu. Ráno přišla opět jedna zpráva od Petry: „Už mi nevolej!“

To jsem se už opravdu naštvala. Přece nejsem žádná chudinka, abych se doprošovala někoho, aby se mnou kamarádil? Asi za dva dny jsem byla s malým na nákupu a potkala Petru s manželem a Ondráškem. Lukáš se rozběhl za kamarádem, já nadšeně mávla na manželský pár, ale úsměv mi zmrzl na tváři. „Nesmíš se s ním kamarádit!“ křikla Petra na Ondru a strhla ho za ruku zpět k sobě. Lukáš se smutně otočil ke mně a já pohlédla do očí Karlovi. Nevydržel se na mě dlouho dívat, sklopil pohled, jako by říkal: „Já za to nemůžu“. Tak jsem udělala, co jsem v tu chvíli mohla udělat pro syna: Přišla jsem k němu, vzala ho do náruče, pohladila ho a řekla: „Pojď, Lukášku, půjdem si koupit něco dobrého.“ A šli jsme na nanuka. Luky si občas vzpomněl na kamaráda, ale byl maličký, brzy zapomněl. Když jsem šla jednou sama na poštu, Lukáš byl u babičky, potkala jsem tam Karla s Ondráškem, samotné, bez Petry. Už jsem si myslela, že klučina na mě zapomněl, když ke mně přišel, zatahal mě za rukáv a řekl: „Teto, mně se po tobě stýská. Líbilo se mi, když jste k nám s Lukášem chodili.“ Karel mě pozdravil jen posunkem a už odcházeli.

     Dlouhé tři roky jsem Petru potkávala a ta buď přešla na protější chodník, nebo mě ignorovala. „Co se jí mohlo stát? Proč se tak změnila? „ To byly otázky, které mě trápily.

     Když pak Lukáš oslavil šesté narozeniny a začal chodit do školy, potkala jsem párkrát Petru bez manžela. Karla jsem přestala vídat úplně. Přes kamarádky jsem se dozvěděla, že Petru opustil a našel si jinou. Ani jsem se mu tehdy nedivila.

     A pak jsem jednou Petru zase potkala. A najednou, světe div se, mi řekla „ahoj“. Od té doby se zase zdravíme, i když už netoužím po tom být s ní kamarádka. Pozdravíme se, nic víc. I kluci se už zase zdraví. Jen mě mrzí, že kvůli jedné větě, kterou řekl malý kluk, se dospělá ženská vzdala kamarádky a kluci přišli na tři roky o kamaráda…             

Pája K. - čtenářka

ChytráŽena.cz

	Přidat do oblíbených		Přidat na
			Přidat na
	Vytisknout

	1	2	3	4	5	6	7	8	9	10