Frontová bojovnice

Když mi bylo asi 11 let, v obchodech se stály fronty na mnoho zboží.
Nejhorší byly fronty na potraviny. Byl nedostatek masa, vajec, sýrů, másla, brambor, jogurtů, banánů , pomeranče jsme vůbec neznali – no hrůza. Ovoce nám ale nechybělo. Bydleli jsme v domku u babičky a dědy, kde byla velká ovocná zahrada.

Od jara do podzimu jsme měli co otrhávat – rybíz, angrešt, třešně, jablka, hrušky, švestky, blumy a na záhonech rajčata, okurky, mrkev, kedlubny a jiné. Chyběly nám brambory. Ty se tehdy na zahrádkách moc nepěstovaly, protože na bramborových polích se vyskytovaly spousty mandelinek bramborových, které nám, podle našich soudruhů, shazovali američtí imperialisté z letadel a my je museli chodit jednou týdně sbírat. A právě brambor se můj článek týká.

O prázdninách jsem denně chodila stát frontu na nějakou potravinu. V pátek pravidelně na maso, ostatní dny na máslo, vejce, brambory apod. Doma mi říkali „frontová bojovnice“. Mě to ale bavilo, leccos jsem se dozvěděla, někdy jsem, sedíc na parapetu výlohy, pletla nebo háčkovala a lidé mě obdivovali, což mi dělalo dobře. Většinou jsem šla z domova v 11hod. a ve 14.30 hod., kdy se obchod otevíral, mě vystřídala babička.

Jednou babička potřebovala brambory /vařila pro celou rodinu/, a tak mě zase poslala do fronty. Přijelo auto se zeleninou, ale brambory nedovezli. Ptala jsem se, zda je vezou alespoň do sousedního, 3km vzdáleného, městečka, ale prý také ne. Běžela jsem to sdělit babičce, ta mi nevěřila a trvala na tom, abych do městečka došla. Byla jsem celkem poslušné dítě, ale to jsem se zasekla a odmítla. Babička nic neřekla, oblékla se a odešla.

Věděla jsem, že se pro brambory vypravila sama. Po nějaké době se ve mně ozvalo svědomí a já vyběhla za babičkou, protože bylo horko a ona měla nemocné nohy. Říkala jsem si, že tam stejně nedojde. Dohonila jsem ji asi v polovině cesty a chtěla, aby se vrátila, ale ona se mnou nemluvila, protože jsem ji neposlechla. Říkala jsem si , že je umanutá a nespravedlivá, protože jdeme zbytečně. Šly jsme tedy mlčky vedle sebe až do města. Samozřejmě, že brambory neměli, ale na koni jsem nebyla. Babičce otekly nohy a domů zpátky že nedojde. Autobusy tehdy jezdily 2x denně a na vlak to byly téměř 2 km. Co teď? Posadila jsem babičku na lavičku a šla shánět pomoc. I když se jednalo o státní silnici Praha – Plzeň, téměř žádná auta zde nejezdila. Ale štěstíčko mě neopustilo. Ze zdravotního střediska vyjížděla sanita. Zamávala jsem, šofér zastavil a když jsem mu vylíčila moji situaci, zajel k lavičce, obě nás naložil a odvezl domů – zdarma! Doma se mi babička omluvila a od té doby jsme nedorozumění tohoto druhu už neměly. Dávno už není babička mezi námi, ale často na ni s láskou vzpomínám.

Jsem ráda, že dnes již nejsou takové fronty, obchody jsou plné zboží všeho druhu. Ještě přidám jednu perličku. V roce 1974 jsem měla neustále rýmu. Obvodní lékař mi stále měnil prášky, ale nic nepomáhalo. Rozhodla jsem se, že pojedu na krční, nosní, ušní do krajské nemocnice. Věděla jsem, že bych měla mít doporučení, ale riskla jsem to. Bylo tam hrozně lidí a já poprosila sestru, zda se jí mohu na něco soukromě zeptat. Vzala mě stranou, řekla jsem, že nemám doporučení. Ptala se, jaké mám zaměstnání. V té době jsem prodávala v Domácích potřebách. Hned se zeptala, zda máme čtvrtlitrové hrnky na snídani. Slíbila jsem, že jí je seženu a ona mě přednostně vzala k lékaři. Hrnků jsem tam později dovezla několik sad, ale jako pozornost je nechtěli, i když mi pomohli, řádně za hrnky zaplatili. Velice jsem si jich vážila. Neměli čas jít do fronty, jako jsem kdysi chodila já!