Kouzelná babička

Drobnými a rozhodnými krůčky cupitala za svým úkolem, a vždycky, když jsem ji potkala, pomyslela jsem si, že vypadá opravdu jak babička z pohádky!

Jednou jsem ji potkala nečekaně i na nádraží, náš vlak měl zpoždění, a tak jsem si krátila dlouhou chvíli pozorováním okolí. Když tu jsem ji zahlédla - pohádková babička netrpělivě ťukala holí o zem a neustále se chodila ptát výpravčího, kdy už vlak dorazí. Musím říci, že jsem jí záviděla vitalitu a živost, já sama, zdrchaná po celodenním shonu a nákupech, byla ráda, že sedím!

Konečně přijel náš vlak, cestující nastoupili a babička si sedla ke mně, takže jsem měla možnost prohlédnout si ji nenápadně zblízka. Udivovaly mě hluboké brázdy a vrásky v obličeji, jasné a bystré oči, revmatem znetvořené klouby na rukou, bezzubá ústa - to vše jsem chápala a svým způsobem obdivovala, protože takhle nějak jsem si vždy představovala babičky z pohádek.

Průvodčí, který procházel vagonem a kontroloval jízdní doklady, došel i k nám - podala jsem mu svůj doklad, a pak sledovala babičku, jak po vyzvání na předložení jízdenky zoufale hledá v kapsách sukně a staré obnošené kabele. Necestovala daleko, a podle mého názoru vzhledem k věku, jistě měla nárok na nejnižší nebo bezplatné jízdné. Nakonec průvodčí mávl rukou, a odešel za svými povinnostmi. Pomyslela jsem si, že bych zřejmě udělala to samé, kdoví, jaká budu, až mi bude tolik let!

Babička si mě chvíli zkoumavě prohlížela, a pak se mě překvapivě zeptala, jestli nemám u sebe 10,-Kč! Mám, povídám, a nač je potřebujete? Zapomněla jsem peníze doma, povídá ona, že prý jede za vnukem, a co když nebudou doma? Jak se jen potom dostane zpátky?

Chvíli jsem váhala, co na to říci, ale nakonec jsem se slitovala, vybrala z peněženky drobné mince a těch zmíněných 10,- Kč jí dala. Popřála jsem jí šťastnou cestu, a pak jsem na celou záležitost zapomněla. Až zhruba za 14 dní, kdy jsem se s manželem vracela z velkého nákupu, zahlédla jsem ji na nádraží znovu. To je ta kouzelná babička jak z pohádky! - povídám manželovi. Doufám, že jí to minule dobře dopadlo! Přípoj do další stanice měl zpoždění, a když se babička přišourala k mému muži s prosbou, jestli nemá u sebe 10,- Kč, že si doma zapomněla peněženku, oněměla jsem úžasem!

Můj manžel samozřejmě udělal, co se od něj očekávalo, a příslušný obnos babičce dal. A pak už jsem jen udiveně sledovala, jak za pár minut přistoupil k babičce vytáhlý, sotva 15tiletý mladík, oblečen ve značkovém oblečení - a věřte, nebo ne - babička strčila ruku do kapsy své dlouhé sukně a předala mladíkovi hrst kovových mincí! Byl to její vnuk, o tom nebylo pochyb! Podle jeho gest a nepříjemného tónu hlasu jsem pochopila, že není spokojen s obdrženou částkou!

Zůstala jsem jak opařená a vše mi postupně začalo docházet. Kouzelná babička opravdu čarovala - cestovala nejspíš takhle celý den sem a tam, a spoléhala na dobrotu a lítost personálu i spolucestujících. Nemohla jsem se dlouho z toho zážitku vzpamatovat - kdo by to byl do ní řekl! A stalo se zhruba po měsíci, že stejná situace se mi opakovala znovu, na autobusovém nádraží.

Tentokrát jsem odmítla jí peníze dát, a musela jsem se moc ovládat, abych oné kouzelné babičce neřekla od plic, co si o jejím počínání myslím! Od té doby už jsem ji neviděla, a vzpomínám na ni s rozporuplnými pocity. Stáří je jistě smutné a bolestivé, o tom nejspíš nikdo nepochybuje, ale můj názor je, že ta babička si tímto způsobem "kupovala" lásku a přízeň svého vnuka. A vždy, když jsem na zastávce a vlak mívá zpoždění, vyhlížím, jestli nezaslechnu její šouravé kroky a ťukání hůlky. Myslím, že už ne, protože od té doby jsem ji už nezahlédla, a mám-li být upřímná, ani po tom netoužím.