Měla jsem obrovské štěstí na rodiče. Moje maminka byla hodná, pracovitá a láskyplná. Bohužel osud tomu nepřál, a když jsem porodila svoje druhé dítě, umřela mi. Myslela jsem si, že se mi zhroutil svět. Byla jsem mladá, 25 roků, a útěchu jsem hledala ve svém dítěti. Jak se říká, že časem vše přebolí, u mě ne, pouze otupí. Bolest pořád zůstává.
V loňském roce se stalo něco, co jsem nepředpokládala. Můj tatínek upadl a zlomil si stehenní kost. Odmítal operaci. Byla jsem bezradná, nevěděla jsem, jak to provést, do nemocnice jsme nemohli kvůli chřipkové epidemii. Musela jsem ho přesvědčit po telefonu. Pokud by zůstal ležet, už by nežil. Operace proběhla úspěšně, ale z mého otce je jiný člověk. Nechápala jsem to, a tak jsem si domluvila schůzku s primářem. Řekl mi, že jsem mu prodloužila život tím, že jsem na operaci trvala. Přitom mi lékaři neřekli nic o tom, co by mohlo následovat. Každý druhý den za ním jezdím. Leží na LDN. Je z něho malé dítě, jí pouze mixovanou stravu. Není ani schopný sedět, zhubl o 30 kilo, ale i přesto jsem vděčná, že je. Vážím si každého setkání s ním a vypravuji mu, co se děje.
Chytrážena.cz