Dnes je tomu rok, co jsem si doslova prošla peklem. Dostala jsem po dvaceti letech výpověď, pak mě následovali můj syn i dcera, kteří jsou již dospělí a nakonec i můj manžel. Nejhůř ze všeho jsem to nesla já. Budila jsem se ze spaní hrůzou, co budu dělat. Rodina mě podržela, starali se o mě, utěšovali a moc pomáhali.

Zkoušela jsem samé konkurzy, psala e-maily, na které nikdo neodpověděl. Řekla jsem si, co tě srazilo na kolena, to tě posílí. V červnu jsem nastoupila brigádně do jednoho obchodu. Vnímala jsem pouze práci a ne okolí. Bylo to časově i fyzicky hodně náročné. Ukončila jsem to s ohledem na svoji rodinu. Měla jsem výčitky, jak zvládnou, když nebudu doma, jídlo a vše kolem domácnosti.

Pak jsem nastoupila na pracák. Žádná práce, hrůza. Jednou jsem jela nakupovat. Přišla za mnou vedoucí z prodejny, že od října je bere oblastní do pronájmu. Prý jestli mám zájem, ráda by mě tady měla, že jsem patřila k nejlepším a byla se mnou moc spokojená. Přemýšlela jsem. Dosud jsem žádnou práci neměla, jen sedět a koukat nedokážu, takže jsem s chutí nastoupila. Práce mě úžasné baví, lidé jsou vstřícní, usměvaví. Teprve po roce můžu říct, že jsem se ze všeho špatného dostala a vnímám život úplně jinak.