Obyčejný život

V době, kdy má člověk starosti s výchovou dětí, honí se za výdělkem, aby uživil rodinu, si často říká, jak bude vše prima, až děti odejdou z domu: Ještě nebudu tak stará a začnu se konečně věnovat sama sobě, případně se potěším s vnoučaty, přečtu si knížky, na které nebyl nikdy čas, zajedu si na dovolenou, začnu chodit do divadel!

Iluzorní představa! Skutečnost však předčí všechna má čekávání. Zdraví přestává sloužit, z práce se vracím čím dále víc utahanější, mám pocit, že vůbec nic nestíhám a nějaké divadlo, no tak sotva jednou za rok, u knížky usínám a na dovolenou schází energie i čas.

To všechno by ještě nebylo nejhorší, mnohem větší strasti teprve přišly. Oba rodiče těžce onemocněli a teď teprve začalo to nejhorší - zvládat práci, dvě domácnosti, bezmocně přihlížet, jak rodiče, kteří bývali plní vitality, trpí a pomalu odcházejí. Do toho si mladí myslí, že babička stačí dělat chůvu, protože oni si přece potřebují odpočinout.

Nemohu své rodině křivdit. Když potřebuji nutnou pomoc, skutečně přijedou, pomohou, zařídí... Jenže to se děje pouze v nouzi největší, kdežto já musím fungovat každý den a dosti často i celodenně. To se pak skutečně cítím vyždímaná jako citron a chuť do života mizí.

Nikdy bych nedokázala nechat své rodiče na holičkách, celý život nám obětovali, udělali pro nás i nemožné, jenže dnes vůbec nechápou, že doba je úplně jiná, než když oni byli mladší. Dnešní střední generace se bojí, že přijde o práci. V zaměstnání nikoho nezajímá, že mám problémy, tam taky musím jet víc než na sto procent a ještě čekám, kdy vážený ředitel usoudí, že nezvládám už tolik, co před lety... Nějaké mé zkušenosti jsou mu ukradené, však nějaká mladá, pohledná a sebevědomá slečna bude mnohem výkonnější a hlavně reprezentativnější.

Je to rozjetý kolotoč, ze kterého nejde vystoupit, a upřímně řečeno čekám, kdy mi povolí nervy a já se ze všeho složím.

Často říkám mladým, že pokud budu ve stáří taková, kdy budu na obtíž, ať mě raději zastřelí. Je to hloupost - čím by to udělali? A ještě by skončili ve vězení... Nevím, jak z toho ven.

Všechno se musí přežít. Svoji rodinu miluji a nedokáži svým blízkým oplatit jejich lásku tím, že je strčím do ústavu, což kolem sebe dost často sleduji. Přeji svým rodičům dlouhý život, jen nemám sílu ani schopnosti jim ulevit v jejich zdravotních problémech a ani „naše vyspělé zdravotnictví“ to neumí. Nebo možná ano, ale setkávám se s nezájmem zdravotnického personálu o staré bezmocné lidi, jsou všem na obtíž. A bohužel současný vládnoucí trend tomu pouze přispívá - propagují se jen ti draví a schopní.

Jsem v bludném kruhu a tuším, že můj vlastní život je v troskách, jedinou mojí radostí jsou nádherné vnučky, za to jsem životu velmi vděčná. Pouze všechno moje soukromí jde vlastně do kytek, nemám vlastně vůbec čas si posedět třeba s kamarádkami, trochu si normálně promluvit. Když se třeba jednou rozhodnu, že si zajdu na chvíli s přítelem někam ven, o což se snaží, aby mi neruply nervy, mám pocit, že jsem malé děcko, které se musí zodpovídat, že si dovoluji na pár hodin odejít. Mám se svěřovat s kým jdu, proč tam jdu? Ve svém věku bych měla prý sedět doma, oblékat se jako stará babka, a ne vyhazovat peníze za kosmetiku, kadeřnici.

Netuším, jak dlouho takhle dokáži žít, ale určitě už nebudu mít radost ze života, ale budu trpět výčitkami, že jsem neudělala dost, nedokázala jsem splnit své povinnosti.

Pouze otrlí lidé dokáží hodit všechny trampoty za hlavu, je jim docela jedno, že neplní povinnosti vůči starší generaci, nebo mají dost finančních prostředků, zaplatí cizím lidem a bezstarostně si užívají, chytají druhou mízu a nic si nepřipouštějí.

Všichni, kteří si představujete a plánujete krásný střední věk, věřte mi, že z velké části tomu tak určitě nebude, pokud máte nějaké morální zásady a svědomí.

Přála bych všem lidem splnění všech přestav, ale nemyslím si, že se to většině splní. Nakonec zjistíme, že život je opačný, než jsou naše skromná přání.

Obrňme se pevnými nervy a raději se naučme nic neplánovat!

Zdenka58 - čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete