Je to už více jak 35 let, co se odehrál tento příběh. Tehdy měla má sestra 17 let a šla na svůj první ples, kam byla pozvána kolegou z práce. Ona studentka, on rok pracoval. Umíte si určitě živě představit, co následovalo doma za pozdvižení.

Kouklo se do skříně a "Aaaaa, nemám co na sebe!", zajisté všemi rodiči oblíbená věta jejich dcérek. Ovšem pravda je, že Inka nic vhodného na ples neměla. Sehnat něco v obchodě bez známé bylo skoro nemožné! Pokud už se Vám něco zdálo, že by to mohlo být ono, cena odradila. Platy byly malé. Nezbývalo, než si něco nechat ušít. A kdo měl šikovné ruce, byl k nezaplacení!

Ovšem, naše babička by ušila, ale plesovky? Kdepak, raději ne. To jí ale nebránilo se s vervou pustit do práce a hledat nejvhodnější model pro svou vnučku; pozor, PRVNÍ vnučku! Inka už raději nic neříkala a začala se poohlížet u kamarádky, která už měla jednu sezónu odtančenou. A našla u ní poklad, časopis. Tehdy velice populární katalog naší snad první zásilkové služby. Šatiček tam bylo hned několik. Má sestra zbožňovala fialovou barvu. Jeden model byl v tomto provedení. A jaký! Záda volná, rozparek až k zadečku a přední díl? Výstřih postačující. A barvu, jak už jsem zmínila, si hned zamilovala. Co naplat, že s nimi doma neuspěje. Jakmile už tam budou, nikdo nic nezmůže. Nebyla tvrdohlavá či výstřední, to ne, jen chtěla mít něco krásného na ples a především, své první rande!

Bylo rozhodnuto; já vše věděla jako jediná z rodiny. Byly to moc pěkné šatečky, jen ještě dokoupit boty, šálu a taštičku. S odstupem času se človíček i pousměje při vzpomínce na výpravu po obchodech. Tehdy byl jen Baťa a pár běžných obchůdků, což v našem městečku znamenalo celkem čtyři (!) další obchody. Bohužel Ina měla jednu vlastnost - v obchodě vše sedí, doma už ne. Naštěstí jí bylo jasné, že s reklamací "Boty dělají puchýř" neuspěje a tak vybírala pečlivě. Na můj vkus až moc pečlivě. Vybrala černé páskované, aby je mohla nosit i později jen tak. Botky to byly krásné, ovšem podpatek 10 cm! Umíte si představit, jaká to tehdy byla nádhera. Nu vděčila mé papulce, nějak jsem prodavačce prozradila, co potřebujeme, a můj nešťastný kukuč ji asi obměkčil a botka byla přinesena.

Výsledek byl: boty byly naše. Šál se vyřešil ve skříni u babičky. Stále sice šatičky neviděla, ale byla ráda, že může pomoci. Byl jak samet hebký, celý černý. A kabelka? Tak tu si babička dovolila ušít sama, pompadurku. Taky černou, ale materiálem jinou, novější. Vždyť onen šál už měl přes dobrých 50 let! Patřil babičce do výbavy, dostala ho od svého tatínka a ten zas od paní hraběnky. To jsou poklady truhel!

Balíček přišel, nikdo nevěděl, co tam bude, jen já a Ina. Rodiče s babičkou netrpělivě čekají, co tam asi je, já s obavou, co bude následovat a Inka? Přiznejme si, moc odvahy neměla to otevřít před zraky celé rodiny. Nějak se vykroutila a i s balíčkem utekla do pokojíčku. Já se pomalu vydala za ní, kouknout na tu krásu. Byly nádherné a Ince moc slušely, přímo druhá kůže. Jako dárek k první objednávce navíc dostala perličky. Nevím, ale nějak si nejsem vědoma, proč zrovna perličky, když k mládí zrovna nepatří. Komplet bylo vše nádherné.

Je vám asi jasné, že se takhle nemohla ukázat před rodinou, nikam by ji nepustili. Bylo rozhodnuto, šatečky půjdou ke kamarádce a do balíčku se musí vložit něco méně odvážného. Naštěstí kamarádka dodala patřičný "vhodný" obsah k odsouhlasení rodiny a nové šatečky byly ukázány rodičům. Vše se povedlo, schválilo a mohla jít. Nevím jak jinde, ale u našich, když se neřeklo 'smíš', nikdo nikam nešel. Babička měla hlavní slovo. Z domova tedy vyšla Inka upravená, lehce nalíčená a rovnou ke kamarádce, kde se proměnila z Popelky na krásku. Navíc měla nádherné dlouhé vlasy až na zadek, její slabost.

Bohužel vše nešlo tak lehce, jak se předpokládalo. První rána byla, když přišel doprovod. Inka mu totiž neřekla, že nebude doma, ale u kamarádky a maminka ho chtěla doprovodit až tam. Ale nakonec se rozmyslela a nešla, jen chlapci dala adresu a dojdi si sám. Já nemohla, měla jsem záchvat smíchu, takovej nos se vážně nevidí. Skoba jak na pověšení obrazu. Ovšem jinak pěkný kluk. Nevím, jaký byl jeho první dojem, když uviděl změnu, která se odehrála s Inkou, jen znám dohru, která následovala pak. Ples proběhl v naprostém pořádku, Inka tančila jedna radost. Však se taky ještě před plesem učila tančit se mnou, nebo ještě lépe řečeno na mně. To já jí ukazovala, jak ladně může i v těchle botkách lehce kráčet a tančit. Já, která vždy nosila balerínky, jsem jí i předváděla letkys! Nu, byla celá bílá v obličeji, než se vzpamatovala a botky uzmula. Jasně, chtěla je přece na ples a ne na moje předvádivé skotačení. Proto jsem se radovala, že si zatančila, když už příprava stála tolik námahy.

Z plesu odcházela spát ke kamarádce, jak bylo předem domluveno. Její maminka byla známá naší mamky, tady vše v pořádku, jen na plese byla i paní učitelka ze školky, kde naše maminka pracovala. Umíte si jistě představit ten šok, co následoval. Vše prozrazeno! Doma okamžitě musela ukázat ony šaty a sic byly krásné, rodiči i babičkou byly označeny za naprosto nevhodné. Ba neslušné! Ještě štěstí, že už bylo po plese a nemohli s tím nic dělat.

Šatky byly opatrně uloženy do skříně a ještě několikrát posloužily k plesání. Časem se staly stálicí v sestřině šatníku, až jednou byly přeřazeny na domácí odpočinkové. To pak sedávala na zahradě pod hruškou a kolébala kočárek s mojím synovečkem. Ne, otcem nebyl její společník z mladých let, ale až o pět let později její muž, můj švagříček Jaroušek. To už je ale jiný příběh...