Martin je ve sprše. Nechává horké kapky vody klouzat po svém vypracovaném těle. Ještě oholit, nalít bohatě kolínskou a utíká. Je neděle, za chvilku musí být u své Pavlínky. Jak to, že šest let byl tak slepý? Celé ty roky žil s Veronikou a myslel si, že jim nic nechybí. Tolik jim toho chybělo… Už celé roky se upřímně nezasmáli, nepolíbili.

Smáli se ze zvyku, líbali se ze zvyku, letmé doteky spíš chladily, než hřály. Až teď, co poznal Pavlu, ví, jak umí člověka rozpálit polibek. Její zvonivý smích mu zní stále v uších. Poznal s ní krásu letní oblohy, krásu, krásu jejího těla i krásu jejího srdce. Jejího velkého srdce… Přestože on s Veronikou žil už šest let, na dítě si zatím netroufli. Nebo spíš, Veronika „zatím“ dítě nechtěla.

Pavla si před čtyřmi lety adoptovala roční holčičku Viktorku. Před dvěma lety jí ale tragicky zahynul manžel a ona zůstala s Viktorií sama. Přesto se o Viktorku s láskou starala a nikdy si nestěžovala. Přednášela studentům anglický jazyk, dojížděla do jiného města. Přesto každý víkend neváhala, oblékla si maskáče, obula pohorky a vyrazila s Viky na hory. Prošly tak celé Beskydy – malá, modrooká culíkatá holka a její máma s dolíčky ve tvářích. Pavla milovala malou stejně jako vlastní máma a dávala jí víc než většina ostatních matek vlastním dětem.

Ještě zastavit v květinářství (Pavla miluje živé květy) a už Martin klepe na jejich dveře. Ve dveřích se objeví nejdřív culíček s červenou beruškou, za ním růžová tvářička Viktorky: „Máma hned přijde, strejdo. Věší prádlo na balkoně, neslyšela zvonek, pojď dál.“ A skáče Martinovi do náručí. Ten jí dává čokoládu a přiloží prst na rty: „Pst, překvapíme ji.“ Staví malou na zem a po špičkách jde k otevřenému balkonu. „Baf,“ vybafne jako malý zpoza růžové halenky, kterou Pavla právě pověsila. A už tu je Pavlínčin nakažlivý zvonivý smích. “Veronika by mi vynadala, co ji lekám,“ neubrání se Martin myšlenkám.

V pondělí ráno jde Pavla k lékařce. Něco se jí nezdá, musí si udělat jasno. „Tak, paní Malá, budete mít miminko,“ směje se lékařka. I Pavla se usmívá. Z ordinace přímo letí. Vznáší se po ulici. „Viktorka bude mít sestřičku nebo brášku. Budou rodina,“ honí se jí hlavou. Martin bude rád. Konečně se odstěhuje od Veroniky a teď teprve zažijí vše to krásné, co život může dát!
A už vše říká Martinovi. „Nevím, jestli si to máš nechat. Děláme správně?“ ptá se Martin s kamennou tváří.
Do Pavly jako by uhodil hrom.

„Já, já…, víš, Veronika přišla o práci, je teď na tom špatně. Včera plakala, prosila, ať to s ní ještě zkusím. Já, nevím, jsem jako mezi dvěmi mlýnskými kameny.“

„Tak kámen? Tak ona, Viky a to maličké mají být kámen?“ Ne, už to není její Martínek. Tomuto muži nedá to nejcennější, co může, nepoloží do jeho rukou své dítě. Tento muž je sám jako malé dítě. Srdce mu sice něco říká, ale není zralý vychovávat člověka. Chyboval už tehdy, když žil s ženou, s kterou má tak málo společného. Ona nebude jeho další chybou. Přes slzy ze se vysouká: „Táhni pryč. Nezasloužíš si nás.“
„Ale…,“ chce se Martin bránit.
Co ale říct? Opravdu neví, s kým být. S Veronikou ho pojí šest let života a… ještě něco k ní cítí. Poznal to večer, když za ním s pláčem přišla. A Pavlínka? To je něco jiného. Tu miluje. Miluje ji víc než kdy miloval Veroniku. Vikinku bere téměř jako svou dceru. S Pavlou je každý den svátek, je s ní vše nejlepší, nejveselejší a nejbáječnější. Neřešil s ní problémy, nečelil těžkým obdobím. A teď, když má přijít dítě, bere nohy na ramena. Utíká, bojí se stěhování, netroufá si začínat znovu. Ví ale, že když nechá Pavlu, aby si dítě vzala, nedokáže ho už tak milovat. Vždy bude jejich lásce něco stát v cestě.

 Pavla proplakala celý týden. Viktorka se trápila s ní. Často se ptala, kdy zase přijde Martin. Pokaždé, když Viktorce pohlédla do očí, věděla Pavla, že nenajde sílu nechat si dítě vzít. A tak na Martinovo naléhání slíbila, že půjde na interrupci. Plakali. Oba. On věděl, že dělá chybu, ale bál se závazku. A ona…? Dala mu vše, milovala, jak nejvíc mohla a on ji tak zklamal. Chápe, že se bojí. I ona se bojí. Má velkou zodpovědnost, ale už se rozhodla…

Dnes má Míša první narozeniny. Uběhlo mnoho času. Pavla si užila krušné chvíle. Ty jsou už ale dávno pryč. Když skončila pohádka s Martinem, několik měsíců se Pavla utápěla ve vlastním bahně. Pod srdcem jí zatím vyrůstal malý Míša. Pak poznala Michala. Byl dva roky vdovcem a žil sám s tehdy pětiletým synem Petrem. Okamžitě se do Pavly zakoukal. S ním poznala dosud nepoznané. Jeho Petr chodil ve školce do stejné třídy jako Viktorka, nastoupili spolu také do první třídy na základní školu. Měli stejné zájmy a Pavla s ním každý den vnitřně rostla. Byl velmi inteligentní, zábavný, nesobecký a milý.

Michal byl ten, kdo Pavlu hladil po stále se zakulacujícím bříšku, šeptal jí slovíčka plná lásky, hlídal Viktorku, když byla Pavla unavená a dodával jí sílu. Jeho láska byla vroucí a nesobecká…
Když se malý narodil, plakal a držel malého s láskou v náručí. Dokonce si prosadil, aby byl uveden jako otec dítěte v rodném listě. A maličký dostal i jeho jméno – Michálek.

Až nyní Pavla poznala, jak moc sobecká byla Martinova láska. On ji chtěl pouze vlastnit, brát z ní, a Michal jí tolik dává.

Dnes půjdou s dětmi do cukrárny a do parku, večer je navíc čeká velká narozeninová oslava malého Michala.

V cukrárně je veselo: Michal drží Pavlu za ruku, povídají si a Viktorčin pohár v nestřeženou chvíli končí celý Michálkovi na klíně. Děti se smějí, patlají si šlehačku kolem pusy, vypadají jako klauni. Pavla se naoko zlobí, ale Michal jí domlouvá: „Miláčku, přece jsme nebyli jiní.“ Pak se rodinka vydává do nedalekého parku.

Nikdo si nevšimne smutného muže, který je sleduje. A tak Martin, který se končně dozvěděl, že „má“ syna, vidí běžící Viktorku se stejně starým Petrem, smějící se Pavlu i elegantního muže tlačícího kočárek s baculatým chlapcem. I maličký se usmívá a žvatlá: „mama“ a „tata“. Muž ho hladí po blonďatých vláskách, stejně kučeravých, jako má Martin. Vidí obrázek šťastné rodiny. Rodiny, kterou ztratil dřív než získal.

Ukápne slza a muž odchází. Odchází domů, ke své ženě, s kterou je spíš ze zvyku, než z lásky. Odchází domů, kde nezní dětský hlásek ani Pavlínčin zvonivý smích…