Žiji ve vesnici s manželem a psem. Děti už vylétly z hnízda a založily si svoje rodiny. Protože ještě pracujeme jako důchodci, nemáme žádnou dlouhou chvíli a ani bídu, o které slyším každou chvíli z úst ostatních důchodců a důchodkyň.
Nějak ale už všichni moji vrstevníci zapomněli, že pomeranče, mandarinky, mandle, ořechy a banány jsme viděli pouze o Vánocích a Velikonocích a to ještě často na nás nic nezbylo, protože jsme v době prodeje tohoto nedostatkového zboží byli v práci, a matky důchodkyně štastnějších spolupracovnic se několikrát ve frontě otočily, a braly příděly pro syna, dceru, sebe apod.
Hubují na nezaměstnanost, ale nikdo už nepamatuje, že mnozí z nich chodili sice každý den do zaměstnání, ale nic moc toho tam nenadělali.
Kritizují dnešní mladé lidi a adolescenty, že jsou nevychovaní, hlučí, kradou a nechodí do práce, ale nechtějí slyšet, že to ale není vina režimu, ale rodičů. Že chyba, která se stala ve výchově mladých lidí, pochází z rodiny, která nedokázala dětem dát potřebnou lásku, pozornost, pocit, že k někomu patří. Svůj nedostatek a nezájem o děti dnes někteří rodiče řeší dárky, spíše řečeno dary. A snad proto, aby sami u sebe smazali pocit viny pro nedostatek citu a lásky a nedostatek času, který jim nedokáží věnovat.
Přesto ten čas našeho mládí byl krásný, protože jsme byli mladí. A s nadějí hleděli do budoucnosti své a i svých dětí. Ale nesmíme zapomínat, za jakou cenu, a posuzovat všechno co bylo s růžovými brýlemi.
Autor:bea