Ztracené klíče a mobil

Ztracené klíče

Kdo by to neznal... Ztratíte klíče, ani nevíte, jak. Před pár dny mi volal můj otec: „Ztratil jsem klíče, přines mi, prosím, své náhradní od mého bytu a musíme vyměnit zámky.“ Vyměnit zámky, ke kterým patřily všechny klíče, co měl taťka na svém svazku, to byl hóóódně těžký úkol. Znamenalo to vyměnit zámek nejen u vstupních dveří jeho bytu, a to jak zámek hlavní, dolní, ale i horní, přidaný, ale také od lodžie, zahrádky, garáže, kola, sklepa, schránky a v neposlední řadě také zámek u našeho bytu, od kterého měl taťka klíč náhradní.

Přišla jsem k taťkovi, odemkli jsme jeho byt mým náhradním klíčem a taťka vyměnil svůj zámek. V tu chvíli volal můj syn, že si šel do garáže pro kolo, aby jel do zájmového kroužku, a našel v zámku garáže svazek dědových klíčů. Sláva, původní zámek putoval zpět na své místo! Vrátila jsem se domů a zjistila jsem, že jsem cestou ztratila otcův klíč. Vrátil mi ho a já si ho nepřipnula hned na svůj svazek. Tak jsem volala taťkovi, ať opět vymění zámky. Přece jenom, co kdyby ho náhodou někdo našel a dopátral se i zámku, ke kterému patří.

Taťka ten den měnil už podruhé zámek u svých dveří.

Když pak chtěl jít přidělat klíče od nového zámku pro mě a syna, odskočil si ještě na toaletu. A tam, v koutku malé místnůstky našel...Hádejte? No přeci klíč, o kterém jsem si myslela, že jsem ho ztratila. A zámek se měnil potřetí, protože od starého zámku jsme měli všichni náhradní klíč.

Do třetice všeho dobrého i zlého, smůlu jsme si vybrali a klíče jsme už neztratili.

No, vlastně jsme vůbec klíče neztratili, celou dobu jsme jen měnili zámky a klíče jsme přitom měli na dosah.

Jarní úklid

Přišlo jaro a mě popadla „úklidová“ nálada.

Celý den jsem uklízela. K večeru jsem odnášela několik igelitových tašek plných odpadků a vyřazených věcí do popelnice. Protože jsem čekala důležitý telefonát, vzala jsem si s sebou také mobilní telefon. Přijdu k otevřené popelnici a… vyhodila jsem mobil i svazek klíčů společně s taškami.

Co teď? Červenala jsem se až za ušima, když jsem se pokoušela nedopatřením vyhozené věci vylovit. Svazek klíčů jsem získala rychle, ale mobilní telefon zapadl mezi obsah popelnice tak dokonale, že nebyl k nalezení. Zazvonila jsem proto na syna, aby mi šel pomoct a vzal i svůj telefon. Tak jsme tam hodně dlouho pátrali po mém telefonu. Syn přitom prozváněl mé číslo, abychom věděli, kterým směrem se ubírat.

Po nějaké době přišla skupinka „vybíračů“ popelnic, aby se zastavila na své obvyklé pouti. Mezi dospělými byli i dva malí kluci. Změřili si nás od hlavy až k patě a začali vřískat: „To je naše místo. Běžte jinam!“ a další, nezveřejnitelná slova.

Popelnice máme přímo před naším vchodem. Nechci ani odhadovat, kolik našich sousedů zhlédlo a vyslechlo tu nevídanou podívanou.

Ale mobil jsme nakonec našli…

Kapucínek K. – čtenářka

ChytráŽena.cz

Tento článek také můžete