Neudržela jsem se. To snad není možný. To se mi snad zdá! Copak jsem toho po něm chtěla tak moc? Odjela jsem na víkend se synkem ke kamarádce a on měl doma na starosti jen dvě věci. Jen DVĚ! Vytřít podlahu (což není zas taková katastrofa, protože máme všude plovoucí) a umýt v obýváku stůl, protože v sobotu ráno už se mi nechtěly ty Gábískovy fixové čmáranice drhnout ani trochu.
Je neděle odpoledne. Manža si sedí u PC, nohy nahoře, podlahy ani stolu se samozřejmě nedotkl, v kuchyni bordel jak ve státní správě. No vážně. Chápete, k čemu chlap za víkend potřebuje dvacet hrnečků? Já teda ne! A k tomu všemu se jeho smradlavý fusekle s montérkami od oleje válej v obýváku pod akvárkem a rybičky je hypnotizujou pohledem, který jasně říká, že jim za ty dva dny ani nebyl schopnej dát žrádlo!
Začal něco blekotat o tom, že to udělá, že nás čekal až večer. Něco jsem na něj vyštěkla a dodala: „Drž hubu a krok! Já jdu s prckem na večeři do hospody, tam je určitě čistěji než tady a práskla jsem dveřma.
Vrátila jsem se za dvě hodiny. Byt voněl nedávno umytými podlahami, kuchyň byla jako ze skla (nádobí si tiše lebedilo v myčce), obývák čisťounký s ukázkově vydrhnutým stolem, na kterém na mě dokonce čekalo čerstvě uvařené kafe. A uprostřed toho všeho seděl manža s výrazem spráskaného psa a v ruce držel dvě cedule. Na jedné bylo napsáno HUBA a na druhé KROK!
Chytla jsem záchvat smíchu a nemohla přestat. Stejně nakonec vyhrál on. To byl gól! Ale ponaučení jsme si vzali oba. Manža mi od té doby doma alespoň jakž takž pomáhá a já si uvědomila, že podobná výbušná rčení do konstruktivní hádky opravdu, ale opravdu nepatří.
Notburga – čtenářka
ChytráŽena.cz