Jak náš Nikoušek na svět přišel

Stalo se to 23. 12. 2010, kolem desáté ráno. Moji rodiče odjeli do města na nákup a můj přítel zanedlouho nato odjel taky, protože slíbil kamarádovi opravit auto. Tak jsem den před Vánoci zůstala sama doma. Bylo mi nějak divně, tak jsem se šla uklidnit hudbou.

Seděla jsem v křesle a poslouchala. Musela jsem si odskočit na toaletu a vtom se to stalo. Praskla mi voda. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, ani jsem si nebyla jistá, jestli je to vůbec ono, protože toho bylo nějak málo. Rozhodla jsem se nepanikařit a ještě chvilku počkat. Když jsem se osušila, tak mi zase trochu vody vyteklo, a to pro mě byla jasná zpráva.

Ihned jsem napsala svému příteli esemesku, aby se vrátil domů. Ani jsem se nestačila převléknout a přítel už byl doma. Musel jet jako blázen. Bylo na něm vidět, že je z toho víc vyděšený než já. Vzala jsem si tašku do porodnice a už jsme jeli.

Musela jsem Marka uklidňovat, aby jel trochu pomaleji, protože opravdu panikařil a já se začala obávat toho, že se do porodnice ani nedostaneme. Naštěstí jsme přijeli živí a zdraví a ihned jsme šli na příjem. Marek řekl sestře, že mi praskla voda a budu rodit, a tak mě hned vzali do přípravny.

Porodní asistentka byla skvělá, chovala se ke mně moc mile a to mi pomáhalo. Když mě prohlédla, oznámila mi, že jsem otevřená už na 3 cm. To mě překvapilo, protože jsem necítila žádnou bolest.

Pak mě přivedla do pokoje, kde jsem měla trávit čas do porodu. Bylo mi tam velice příjemně. Měla jsem svou sprchu, velikou postel, televizi, křesla, žebřiny, gymnastické míče a vonné svíčky. Už jen to prostředí mě uklidňovalo.

Když se o tom dozvěděla moje skoro tchyně, hned za mnou přišla a zůstala se mnou po celou dobu porodu, což mi neuvěřitelně pomohlo. Myslím, že bez ní bych to ani nezvládla.

Zanedlouho se začaly objevovat první bolesti. Nebylo to nic hrozného a navíc jsem si pomáhala pohupováním na míči. V jednu odpoledne jsem byla otevřená na 4 cm a všechno vypadalo dobře. Jenže pak vzal porod hrozně rychlý spád. Najednou začaly přicházet nesnesitelné bolesti v hrozně krátkých intervalech a já se začala hrozně rychle otvírat. Ve dvě hodiny jsem byla otevřená na osm centimetrů.

Přišel čas, abych pomohla Nikoláskovi na svět. Tlačila jsem, co to šlo, ale broučkovi se nechtělo ven. Sedmé zbytečné zatlačení bylo to poslední. Už jsem byla bez síly a bolesti se nedaly vydržet. Navíc jsem se zbytečně vysílila a děťátko proto nemělo dost kyslíku.

Najednou bolesti začaly ustupovat, až téměř zmizely, a já už jen bezvládně ležela a jen napůl vnímala slova celého zdravotnického týmu.

Byly jen dvě možnosti. Buď mi dají injekci, aby vyvolali bolesti znovu a ještě větší, nebo půjdu císařem. Když jsem to slyšela, začala jsem doslova škemrat o císaře. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem to nedotáhla do konce, ale už jsem byla příliš vysílená.

O chvilku později už jsem byla na sále a necítila jsem žádnou bolest. Byla jsem otupělá, ale když mi doktor řekl, že mám krásného kluka, trochu mě to probralo. Zanedlouho mi ho přinesli ukázat, a to mi vehnalo do očí slzy štěstí. Takhle krásné miminko jsem neviděla. Najednou jsem zapomněla na všechnu tu bolest, a jen jsem se těšila, až si budu moct svého broučka poprvé pochovat.

Náš Nikolásek se narodil den před Vánoci v 16:57 hodin a měl 2 370 g
a 50 cm.

Autor:Dorie

Tento článek také můžete